Niccolo De Luca se zadíval na dívku, která nyní po boku jejího otce kráčela uličkou k němu. Jeho budoucí žena. Jeho majetek.

Do této chvíle vlastně ani nepřemýšlel o tom, jaká je. Nikdy ji neviděl, a vlastně mu to bylo úplně fuk, protože svou svatbu bral jako nutnost.

Tahle svatba nebyla o ní. Nebyla o lásce, nebyla o citu. Byla o povinnosti.

Serena Mancini byla dcera jednoho z jeho caporegime, a právě proto byla zárukou loajality. Její krev byla propletená s jeho impériem, její osud svázaný s mocí, kterou ovládal.

Nechtěl od své ženy nic víc než dědice. Dostatek synů.

Potřeboval pevné pokračování své linie, někoho, kdo jednou převezme jeho místo a udrží jeho svět v neotřesitelné síle. Serena byla prostředkem, ne cílem.

A přesně tak na ni hleděl—bez emocí, bez zájmu.

Už když ale vykročila uličkou, překvapeně povytáhl obočí. Nebyl mužem, který by se nechal vyvést z míry. Ale ona byla krásná. Překrásná, tím zvláštním způsobem, kvůli kterému se se po staletí muži zabíjeli pro jediný její pohled.

Ten druh krásy, který působil jako klam. Jako past.

Byla čistá. Nedotčená. Připravená pro něj, a to ho zaujalo víc, než by si chtěl přiznat.

Serena kráčela dál a on sledoval každý její krok.

Byla dárek. Byla záruka. Byla jeho majetek.

Ale když se jejich pohledy setkaly, něco v jejím výrazu ho zarazilo. V očích neměla pokoru. Ani odevzdanost, ale jakýsi skrytý vzdor a vzpurnost.

Pevně semkl čelisti. Čekal, že skloní zrak. Že uhne pohledem, jako každý jiný, když na něj pohlédl.

Protože všichni vždy sklonili zrak.

Mocní muži, vůdci mafiánských rodin, vrazi, kteří bez zaváhání tahali za spoušť—nikdo se neodvážil mu pohlédnout přímo do očí. Capo di tutti capi nevyžadoval respekt. On byl zákon.

Ale ona..., ona ani nemrkla.

Naopak. Vztyčila bradu, vzpurně, jako by mu němě říkala, že se před ním nikdy nepokloní.

Chvíli ji studoval. Byl znalcem psychologie. Musel být. Jeho práce spočívala v tom rozumět lidem, předvídat jejich kroky, vědět, kdy budou slabí, kdy se zlomí, kdy zradí.

Poznal strach. Poznal podvolení. Poznal poslušnost.

Ale její pohled říkal něco jiného, bylo v něm něco, co nečekal.

A to ho nepobavilo. Ani nerozčílilo.

Zaujalo ho to.

Niccolo chvíli sledoval Serenu s mírným pobavením a zároveň s vírou, že jí nutně musí ukázat hned na začátku, kde je její místo. Její vzdor, její tvrdý pohled. Nepohnula se, neuhnula očima jako všichni ostatní.

Tohle ale nehodlal tolerovat.

„Enriko... Proběhne II Giuramento della Regina." Procedil mezi zuby. Jeho čelisti se napjaly, ale tvář neprojevila ani špetku emocí.

„Jistě..., jak si přeješ." Přikývl na souhlas Enrico. Vše bylo jasné. Nevěsta, která vzdoruje, musí být zkrocena.

Byl jeho pravou rukou. Jeho nejlepším přítelem a zároveň nejstarším synem Vincenza Manciniho. A ani jemu se pohled jeho sestry moc nezamlouval.

Napětí v kostele se okamžitě změnilo. Hosté se vyměnili nenápadné pohledy. Vittorio a Cesare stáli nehybně, ale v jejich očích byl znát souhlas a pochopení.

Mafiánští bossové se v lavicích spokojeně usmívali, některé koutky úst se nepatrně pozvedly, jiní si mezi sebou vyměnili tichá, pobavená gesta.

Byla to známá tradice, potvrzení postavení, něco, co nikdo nezpochybňoval.

Ženy poslouchají. Ženy se pokořují. Tak to vždy bylo.