Serena se postavila před zrcadlo, aby doladila poslední detaily. Byl už večer, a zbývaly ji dvě hodiny na to, aby něco vymyslela. Opřela se dlaněmi o okraj zrcadla a její pohled přejížděl po vlastním odrazu, jako by se dívala na někoho úplně jiného.

Kdo to sakra je? Ta žena s odhodlaným výrazem, s očima plnýma výzvy? Ta, která se právě oblékla do něčeho, co ji samotnou děsí?

Vzduch v pokoji voněl po koupeli a parfému, který si nikdy předtím nedovolila použít.

Nechápala, proč to dělá. Proč se snaží? Proč se vůbec dostala do situace, kdy přemýšlí nad tím, jak ho překvapit?

Proč jí jeho slova tolik vytočila?

„Nejsi schopná svést vlastního muže?" To byla ta věta. Věta, kterou vyslovil těsně před tím, než rudá až na zadku vzteky a ponížením, zabouchla dveře jeho pracovny a která ji vyprovokovala víc, než si chtěla přiznat.

„Já? Já že to nedokážu?" Zamračila se na sebe do zrcadla a znovu sjela pohledem svůj vlastní odraz—tyhle oči nebyly vystrašené, tyhle oči byly rozhodnuté.

Ona není žádná malá holka.

Zhluboka se nadechla, narovnala ramena, a v její mysli se zrodil nápad.

„Dobře, Niccolo. Tak tedy do toho. Uvidíme, kdo z nás dvou bude dnes večer překvapený."

Přistoupila ke spojovacím dveřím jejich pokoje a pak potichu stiskla kliku. Věděla, že Niccolo s Ricem jsou mimo dům, a že nepřijedou dříve než za dvě hodiny. A tak ji napadl spásný nápad.

Potichu otevřela dveře, jako by se chystala vkročit na zakázané území. Jeho pokoj. Jeho prostor. Jeho svět, do kterého může vstoupit jen na jeho pozvání.

Její oči bloudily po místnosti a hledaly cokoli, co by jí pomohlo ho pochopit—nebo spíš zjistit, co ho vlastně přitahuje.

Protože ona o svádění nevěděla vůbec nic. Niccolo byl první muž, kterého viděla nahého. První muž, který ji políbil. A první, před kterým kdy sklonila pohled, protože se cítila trapně.

Její bratři ji chránili tak moc, že se nikdy nedostala k žádným skutečným zkušenostem. Žádné rande. Žádné doteky. Žádné tajné chvíle s mužem, který by ji učil, jak hrát tuhle hru.

Dokonce ani internet jí nepomohl—byla střežená, kontrolovaná, její přístup k jakýmkoli informacím byl omezený.

Takže? Takže teď byla tady. V jeho pokoji.

A zoufale hledala nápovědu, jak ho zaujmout.

Pohledem sjela knihovnu—byly tam tituly, které neznala, některé vázané v kůži, některé obyčejné, ale všechny pečlivě srovnané.

Na stolku vedle postele byl skleněný decanter se zbytky whisky, vedle něj hodinky, které tu odložil s ledabylou pečlivostí.

Obrazy na stěnách nebyly romantické ani měkké—žádné hory, moře, západy slunce. Jen ostré linky, pevné barvy a surová síla.

Její oči se zastavily na něčem nečekaném-stará kniha, kterou očividně četl znovu a znovu. Její vazba už byla ošoupaná, ale stále tu ležela na dosah ruky.

Serena k ní pomalu přistoupila, její prsty se skoro neochotně dotkly přebalu.

Sjela prsty po vazbě staré knihy, jejíž okraje byly ohrané, ale ne zanedbané—byla čtená, používaná, dokonce snad i oblíbená.

Co to bylo? Román? Filosofie? Něco úplně jiného?

A hlavně—mohla z toho něco vyčíst o Niccolovi?

Otevřela první stránku a sevřela rty.

„Machiavelli?! Kníže?!" zašeptala sama pro sebe a zamračila se, „To jako vážně? Jeho nejoblíbenější kniha je zatracený politický traktát o moci? Vždyť to ani není o romantice!"

To jí má jako pomoci ho svést?!

Zavřela knihu s povzdechem, ale její oči těkaly po místnosti dál.

Pak něco zahlédla. Na polici vedle knihovny, mezi všemi těmi precizně vyrovnanými věcmi, byl malý kovový přívěsek.

Vypadalo to jako malý řetízek, když ho zvedla. Malý, nezdobený, ale očividně důležitý.

Serena překvapeně zamrkala.

„Je to dětský náramek? Něco, co nosil kdysi dávno?" Byl starý, opotřebovaný, ale stále pečlivě uložený.

Její prsty se sevřely kolem chladného kovu, a najednou ji napadlo... Možná Niccolo není tak úplně bez emocí, jak se zdá.

Možná je něco, co ho nutí držet si masku, ale pod ní... Je něco jiného.