„Správná odpověď," zopakoval tiše, beze spěchu, nenuceně, ale přesto v jeho hlase bylo něco, co Serena nedokázala přesně pojmenovat.

Jako by ji hodnotil. Jako by něco zvažoval.

A pak, po dlouhé chvíli, se mírně naklonil dopředu.

„Dobrá tedy," pronesl nakonec. „Jako moje žena máš právo vyslovit přání."

Serena zadržela dech.

Napětí, které mezi nimi stále viselo, bylo téměř hmatatelné.

A Niccolo to cítil.

„Ale řekni mi, Sereno," pokračoval, tentokrát tišeji, jeho hlas se pomalu vplétal do prostoru mezi nimi, „Co jsi ochotná udělat, aby se splnilo?"

„Cokoliv." Vydechla. Nezaváhala ani chviličku.

Niccolo se téměř neznatelně pousmál.

Cokoliv. To slovo mu zůstalo v hlavě, opakovalo se v něm, jako by právě dostal potvrzení něčeho, co už tušil.

Byla ochotná obětovat všechno. A právě to ho zaujalo nejvíc.

„Cokoliv?" zopakoval tiše, pomalu, aby ji donutil uvědomit si váhu svého slova.

Serena neuhnula pohledem, ale viděl, že její dech se mírně změnil—byl kratší, nepatrně nejistější.

Naklonil se blíž, a zadíval se jí zblízka do očí.

„Dobře," pronesl nakonec, „Tak uvidíme, jak moc si za tím stojíš."

Vzduch v místnosti ztěžkl, ale už ne napětím—tentokrát to bylo něco jiného.

Něco, co právě přepsalo její osud.

Niccolo se opřel do opěradla, ale ani na okamžik, z ní nespustil oči. Hodnotil ji.

Ne její slova—její odvahu, její schopnost stát si za tím, co právě řekla.

„Cokoliv," zopakoval pomalu, skoro líně, jako by se tím slovem chtěl chvíli zabývat, „Ukaž mi, že víš, co znamená být mojí ženou."

Serena zadržela dech, její srdce tlouklo nepravidelně, ale její tvář zůstala klidná. Musela se rozhodnout. Musela dokázat, že její slova nebyla prázdná.

Zatímco on ji nepřestal sledovat. Jeho výraz neprozrazoval žádné pobavení, jen čekal, bez spěchu a bez pochybností.

Čekal, co udělá.

Serena cítila, jak se její tělo napjalo. Nyní, když viděla, jak se na ni dívá—jak čeká na její čin, na její důkaz, uvědomila si, že právě vstoupila na cestu, odkud není návratu.

Co znamená být jeho ženou? Co od ní očekává?

Ačkoliv byla nezkušená, pochopila.

Zhluboka se nadechla, a pak se beze slova začala svlékat.

Pevně sevřela čelisti a pak bez otálení, jako by měla strach, aby neztratila odvahu, ze sebe odhazovala svůj oděv.

Za nějakou chvíli se před ním postavila nahá a zadívala se mu pevně do očí.

„A teď si se mnou můžeš dělat, co chceš, můj pane." Vydechla rozechvěle. Niccolo zamrkal a pevně sevřel područky své židle. Překvapeně povytáhl obočí a přehlédl ji pohledem.

Byla krásná. A byla jeho.

Ačkoliv se snažila nedat na sobě znát svůj strach, třásla se. A nebylo to zimou. Moc dobře poznal, že se ze všech sil přemáhá, aby se mu nesesunula k nohám. Že jen trpělivě a statečně čeká, až si vezme, co mu patří.

Jenže když se na ni tak díval, tak si uvědomil, že tohle není to, co by si přál.

Nechtěl, aby se mu dala proto, že to od ní očekává, nebo proto, že je to její povinnost. Chtěl víc.

Dlouhou dobu se na ni díval, a zvažoval, co s ní udělá. S každou jinou ženou by měl hned jasno. Prostě by se ukojil a pak by ji poslal k čertu.

Ale tohle bylo něco jiného. Od první chvíle, kdy ji spatřil, to bylo něco jiného. Jen nevěděl co.

„Bella mia," zašeptal líně do ticha, „Máš pocit, že já čekám na drobky, které mi jsi ochotna dát?!" Řekl možná přísněji, než chtěl, protože si všiml, jak ji po tváři přelétl výraz zděšení.

Když se postavil a vykročil k ní, roztřásla se ještě více, ale necouvla, ani o jediný milimetr. Což ho také zcela ohromilo.

Však silní muži před ním sklánějí zrak. Málokdo se mu odváží podívat zpříma do očí, a každý před ním couvne. Vždy.

Vztáhl ruku a pomalým pohybem odhrnul pramen vlasů z jejího obličeje. Ani sebou nehnula.

Pak ji prsty nadzdvihl bradu a zadíval se jí do očí. Zakroužil v její tváři, a když neuhnula pohledem, jen nahlas polkla, i když strachy sotva stála na nohou, povzdechl si.

„Jestli si myslíš, Bella mia, že mi jde jen o to, tě ošukat, tak jsi právě prohrála život toho bastarda!"