Serena se pomalu nadechla, její srdce bilo rychleji, než by chtěla, ale nedovolila si zaváhání. Věděla, že musí kout železo, dokud je žhavé. A jak se zdálo, její manžel byl v dobrém rozpoložení.

Podívala se na Niccola, který ji sledoval klidně, neuspěchaně—jako by už všechno bylo jasné, jako by už věděl, co přijde.

„Niccolo," řekla tiše, snažíc se o klidný tón hlasu. Ale jako by to samotné slovo se jí zadrhlo v hrdle a její hlas zhrubl vzrušením.

Vzduch v místnosti se na okamžik téměř zastavil.

Jediné slovo. Jeho jméno, vyslovené jí, a on cítil, jak ho to zasáhlo víc, než by mělo.

Maličko povytáhl obočí, ale nedal na sobě nic znát. Ale vzrušilo ho to. K jeho překvapení, ho tato banální situace vzrušila tak, že to nedokázal pochopit. Ovšem představa, že jeho jméno stejně rozrušeně vzdychá pod ním, ho naprosto odzbrojila.

„Jsem tvoje žena, že?" pokračovala, snažíc se zakrýt nervozitu.

Niccolo mírně přimhouřil oči, jako by ji zkoumal. „Ano," odpověděl nakonec.

„Takže jako tvoje žena... můžu mít přání?" Nepřestala se na něj dívat. Nepustila ten pohled, který mu říkal, že její prosba nebude obyčejná.

Niccolo se pousmál, ale jen nepatrně—jako muž, který se baví něčím, co ho zajímá víc, než by mělo.

„Vyslov ho."

Serena si projela jazykem po rtech, krátký pohyb, jako by se snažila najít odvahu na poslední krok.

„Nech žít Domenica Romana," řekla nakonec. „Kvůli Glorii, mé přítelkyni. Prosím."

Vzduch v místnosti ztěžkl ještě víc.

Niccolo zůstal nehybný, s pohledem stále upřeným na Sereně, ale tentokrát v něm bylo něco jiného—něco jako tiché překvapení, které nedal znát navenek.

Požádala ho o něco, co ho překvapilo.

Nešlo o ni. Nešlo o její bezpečí, její vlastní výhody. Žádala kvůli někomu jinému.

Čekal, že využije svou šanci, že poprvé jako jeho žena bude žádat pro sebe, bojovat za své vlastní postavení, za svůj vlastní osud. Ale ona žádala život muže, kterého ani neznala.

Ukazovalo to její loajalitu, její schopnost riskovat.

Ukazovalo to sílu, kterou v sobě měla—sílu, která ho zajímala.

Niccolo se nepohnul, ale uvnitř cítil, že tahle situace se vymkla jeho očekávání.

Její odvaha ho fascinovala. Ale zároveň ho to mírně dráždilo.

Pomalu  se opřel do opěradla, s pohledem stále pevně upřeným na ní, ale v očích se mu zablesklo něco jiného—zvědavost smíšená s pobavením.

„Zajímavé," pronesl tiše, jako by to slovo mělo větší váhu, než by se zdálo.

Serena cítila napětí ve svém těle, ale nedala na sobě nic znát. Musela zůstat klidná, ale cítila, že se lehce třese.

„A co tě vede k přesvědčení, že se ti tohle přání splní?" pokračoval Niccolo klidným hlasem, ale bylo v něm něco vypočítavého—testoval ji.

Serena neuhnula pohledem, ale cítila, jak se jí zrychlil dech.

„Protože jsem tvoje žena," odpověděla tiše, ale pevně.

Vzduch v místnosti ztěžkl ještě víc, Niccolo se na okamžik nepatrně pousmál, ale nebylo v tom pobavení—bylo to hodnocení.

„Správná odpověď," pronesl nakonec, pomalu, téměř líně.

Ale v jeho očích bylo něco jiného—něco, co ještě neprozradil.