Kapela začala hrát.

Serena stála ve dveřích honosného kostela a její prsty se pevně svíraly kolem paže jejího otce. Srdce jí bušilo jako o život, ale věděla, že nemá na vybranou.

Nikdy neměla na vybranou.

Musela poslouchat svého otce, své bratry a teď ji jako bezchybně vychovanou a dokonalou dceru, vedli jako na porážku.

Narodila se do světa, kde nebyla jen dcerou svého otce, byla zárukou, svázanou krví a loajalitou.

Nebyla volbou, byla darovaným slibem, utvrzením moci, symbolem pevného spojenectví mezi její rodinou a tím nejmocnějším mužem podsvětí.

Mramorová podlaha se leskla pod světlem stovek svící, které osvětlovaly zdobené fresky nad oltářem. Obrovské lustry visely z vysokého stropu, jejich skleněné krystaly odrážely záři jako tisíce hvězd. Zlaté reliéfy, vyřezávané lavice, všechno bylo přepychové, nedotknutelné, bezchybné—protože dnes se ženil ten, jehož slovo bylo zákonem celého podsvětí.

Nejmocnější muž mafie.  Capo di tutti capi. Ombra Nero.

Lavice byly plné. Po stranách seděli muži, kteří řídili podsvětí. Bossové. Caporegime. Vrazi. Stratégové. Nejvyšší bossové, zástupci rodin, všichni tam byli. Každý v dokonale padnoucím obleku, s nečitelným výrazem. Některým z pod kabátů vykukovaly náznaky zbraní. Ochranka byla na každém rohu.  Někteří ji sledovali zvědavě, jiní s pobavením. Ale všichni věděli jedno—dnes patří jednomu z nich. Dnes se stává součástí světa, ze kterého není cesty zpět.

Zhluboka se nadechla a chytla se ještě pevněji paže svého otce.

„Dobře..." vydechla tiše ke svému otci, „Mám být zárukou, která zpečetí naše spojenectví? Darem, který má potvrdit věrnost? Ale pamatuj si jedno, otče... já nikdy nebudu jeho majetkem." Pevně stiskla paži svého otce, ve snaze dodat svým slovům váhu.

Ale její otec se na ni ani nepodíval. Jeho tvář byla nekompromisní a jeho krok neochvějný.

„Tohle není o tom, co chceš, Sereno." řekl naprosto klidně, „Ty už jsi jeho. A brzy to pochopíš."

Serena polkla. Nebyla jeho. Nikdy nebude, to si přísahala u portrétu své zesnulé matky.

Nikdy ji nedonutí skákat, jak on píská. Nikdy. Nikdy se před ním neskloní, i kdyby to znamenalo to poslední v životě, co udělá.

A pak ho spatřila.

Na konci dlouhé uličky, s knězem za zády, stál muž. Muž, který ji vlastnil.

Vysoký, statný, dokonale oblečený—na míru šité sako, dokonalého střihu, ručně vyrobené boty, hodinky, které by si nikdo netroufl nosit jen jako doplněk. Každý detail na něm byl výjimečný, každý prvek značil moc.

Ale co bylo nejhorší—byl krásný.

Nepřirozeně. Nebezpečně. Překvapivě.

Nebyla připravena na to, že její budoucí manžel bude takhle oslnivý, ale zároveň tak... děsivý.

Z jeho očí vyzařovala arogance. Sebejistota. Jistota muže, který nikdy neprohrál. Který nikdy nemusel prosit. Který rozhodoval o životech pouhým pohledem.

Ale nejvýraznější byli jeho oči.

Tmavé, ostré jako nůž a hluboké jako noc. Nebyly laskavé. Nebyly vřelé. Byly to oči muže, který nikdy nepochyboval.
Oči vládce.
Oči, které rozhodovaly o osudech.
Oči muže, který ji právě teď vlastnil.

Serena se nevědomky zastavila. Třeba to byl jen sen.
Ale když její otec jemně postrčil její ruku, uvědomila si pravdu: Ne, tohle byl její život. A začínal právě teď.

Sereně se zastavil dech. Ombra Nero. Neznala ho. Ale věděla, že před ním už nikdy nebude moct utéct.