Serena se zhluboka nadechla, aby si dodala odvahy. Už jen pohled na něj, ji celou rozechvíval. Jen nevěděla, zda je to proto, že ho nenávidí, nebo že ji vzrušuje.

Ano, nemohla tomu uvěřit, ale vlastně ji jeho nadvláda fascinovala. On ji fascinoval. Celý.

Seděl proti ní v křesle, s ledabyle rozhozenýma nohama, s jednou rukou na područce a s druhou pod bradou. Z každého jeho pohybu, i pohledu, čišela arogance, moc a bezbřehá dominance.

Nechtěla se mu podvolit, ale neměla na vybranou. A to hned ze dvou důvodů.

Pochopila totiž, že vzdor jí nepomůže.

Mohl ji zlomit, kdyby chtěl. Mohl ji přinutit, kdyby si usmyslel, ale neudělal to. Místo toho jí dal volbu.

A právě to ji matlo nejvíc.

Jako schiava nebude mít nic. Žádná práva. Žádnou možnost rozhodovat. Jen ticho, poslušnost, nevyhnutelný osud, který se nemění.

Ale jako jeho žena..., jako jeho žena by mohla mít víc. Nějaké slovo. Nějaké místo. Nějaký respekt.

A pokud ho pochopila dobře—mohla by mít i jeho.

Ta myšlenka, jí zamrazila v zádech, protože nevěděla, jestli ji děsí, nebo fascinuje.

Ale pak tu byl druhý důvod, a ten byl mnohem vážnější. Den před tím ji volala Glorie. Byla zlomená, ubrečená, a už nevěděla kam jinam se obrátit.

Mluvily dlouho. Glorie brečela, prosila, její slova někdy dávala smysl, jindy ne—ale jedno bylo jasné. Byla zoufalá.

Zamilovala se do Domenica Romana. Muže, který byl členem organizace, ale měl postavení a vliv.

A teď měla strach. Protože včera byl Giovanni Ricci zastřelen, a Domenico byl ten druhý, kdo měl zásilku na starost.

Ricci se zachoval špatně. Někde udělal chybu, někde se rozhodl jinak, než měl—a zaplatil za to životem.

A Glorie věděla, že v tomhle světě věci pokračují dál. Že když padne jeden, další přijde na řadu. Domenico.

A tak jí prosila, protože věděla, že ona je Niccolova žena—že jestli může někdo něco udělat, pak to musí být právě ona.

Serena se zhluboka nadechla. Její oči byli stále upřené na Niccola, muže, který měl v rukou její osud.

Srdce jí bušilo. Ne proto, že by se bála. Ale proto, že právě teď dělala rozhodnutí, které změní všechno.

„Souhlasím," pronesla nakonec tiše, ale statečně, „Podvolím se ti... jako tvoje žena."

Vzduch v místnosti se nepohnul ani o milimetr. Niccolo ji pozoroval klidně, s tichým uspokojením muže, který právě dostal přesně to, co chtěl.

„Dobrá volba," pronesl pomalu, nenuceně. Nečekal odpor, jen potvrzení nevyhnutelného, „Ale neudělala jsi rozhodnutí. Jen jsi přijala to, co už bylo jasné."

Serena neuhnula pohledem, ale on viděl ten krátký záblesk v jejích očích—něco mezi vzdorem a přijetím.

Mírně se pousmál, ale nebylo to pobavení—bylo to vlastnictví.

„Nicméně mám pocit, Bella mia," pokračoval klidně, s mírným úsměvem ve tváři, „Že vůbec nechápeš, s čím jsi právě souhlasila."

„To je jedno!" Vyhrkla a vystrčila bradu vpřed, jako štít, „Stejně nemám na vybranou, není-liž pravda?"

Nicolo se nahlas rozesmál. Hluboce, bez zábran—upřímně, nečekaně, jako by ho její zatvrzelost skutečně pobavila.

Nebyl to výsměch, ale nemohl si pomoci. Její vzdor byl pro něj tak osvěžující. Tak vzrušující a fascinující.

Serena na něj nevěřícně pohlédla, její oči se nepatrně rozšířily. Nikdy ho takhle neviděla.

Nikdy si nemyslela, že se umí opravdu smát—ne tím krátkým, chladným pousmáním, ale opravdovým smíchem, který měl v sobě něco živého.

Až ji to překvapilo.

„Bella mia," zamrkal a přehlédl ji od hlavy až k patě tak, aby si jeho pohledu byla vědoma, „Víš, co s tebou chci dělat? A to tak moc, jako s žádnou ženou na světě?"

„Ne, ale..., mám se bát?" nahlas polkla.

„Ne, to nemusíš. Jsem dominantní muž, Bella mia, nejsem maniak."