Niccolo se opřel do opěradla své židle, jeho pohyb byl záměrně pomalý, téměř líný, jako by měl na všechno čas.

Jednou rukou si ledabyle podepřel bradu, prsty přejel po hraně čelisti, a přestože jeho gesto působilo uvolněně, v očích měl něco jiného—něco hladového a neústupného.

Jeho plamenný pohled klouzal po Sereně, pomalu, důkladně, bez jediného zaváhání.

Neskrýval nic. Ani svou moc. Ani svůj zájem.

Bylo to hodnocení—ne ledabylé prohlížení, ale zkoumání, jako by se snažil rozluštit něco, co mu poslední dva dny unikalo.

Serena neuhnula pohledem. Její klidný postoj však nezakryl napětí, viděl ho v jejích prstech a v krátkém zastavení dechu.

A právě to se mu líbilo. To očekávání. To vědomí, že ona ví, kdo před ní sedí, a přesto tu stojí.

Byla krásná způsobem, který mu komplikoval myšlenky.

Stála pevně, bez jediné známky podřízení, její oči byli klidné, ale její tělo mu dávalo jiné odpovědi.

Viděl její nervozitu. Viděl, jak se lehce třese, jak se pokouší ovládnout každý sval svého těla, aby se ani na chvíli neprozradila.

A přesto mu to neuniklo.

Ne protože by byla slabá, ale protože on byl Niccolo De Luca.

Četl lidi. Četl jejich nejistoty, jejich obavy, jejich snahy zachovat si důstojnost, když už jim nic jiného nezbývalo.

A právě to ho štvalo.

Na jednu stranu se mu líbilo, že se mu snaží vzdorovat. Nebyla jako ostatní ženy. Jako ty, které se před ním sklonily okamžitě, bez otázek, bez čekání.

Ty, které by udělaly cokoliv, jen aby si jich všiml.

Serena se mu bránila.

A to ho vzrušovalo stejně, jako ho to rozčilovalo.

Chtěl její vzdor, ale zároveň ho chtěl zlomit.

Chtěl ji vidět na kolenou, ale zároveň chtěl, aby tam poklekla sama.

A právě to ho trýznilo celé dva dny.

„Rozhodl jsem se, že ti dám ještě jednu šanci, Sereno." Řekl konečně klidným hlasem, tváříc se jakoby ho to snad ani nezajímalo.

Nechal mezi slovy krátkou pauzu, jeho pohled klidně spočíval na ní—záměrně, bez spěchu, s vědomím vlastní převahy.

„A jak víš," pokračoval stejně lhostejným tónem, jako by šlo o bezvýznamnou věc, „to, jestli budeš žít, záleží jen na mně. Tak mi řekni, Sereno...," pokračoval stejně klidně, bez emocí, bez náznaku osobního zaujetí, „Rozhodneš se správně, nebo mě necháš ztrácet čas?"

Serena nahlas polkla, ale pohledem neuhnula. Ze všech sil se snažila, aby nepoznal, jak je nervózní. Cítila, že se třese a jeho pohled v ní vyvolával podivné pocity.

Na jednu stranu z něho měla strach. Kdykoliv si vzpomněla na to, kým je, a co o něm slyšela, přejel jí mráz po zádech.

Na druhou stranu ovšem, ač to sama nechápala, nedokázala zapomenout na to, jak ji ochutnal. Jak ji líbal.

Moc dobře pochopila, že kdyby se mu nevzepřela, nezachoval by se tak, jak se zachoval. Řekl přeci, že se k ní bude chovat, jak zaslouží. Jenže ona si prostě nedokázala pomoci.

„Mám na vybranou?" Vydechla, a statečně vystrčila bradu proti němu.

„Samozřejmě, že máš," odpověděl klidně Niccolo a potlačil úsměv, který se mu objevil na tváři.

Její odvaha ho fascinovala a vzrušovala tak, že se nepoznával.

„Jsi moje žena..., tedy máš to privilegium, si vybrat. To každý nemá, Sereno..." Přimhouřil oči a přejel ji pohledem od hlavy až k patě.

„Jaké jsou možnosti?" Nahlas polkla.

Jeho pohled ji znervózňoval a rozechvíval zároveň.

„Ty znáš naše zákony, víš, že tvé chování má své následky..., ale přesto..., ti dávám na vybranou," přejel prstem po hraně své brady, aniž by z ní na okamžik spustil oči, „Chci, aby ses mi podvolila. Chci, abys dobrovolně přijala moji nadvládu, dominanci. Chci tvoji disciplínu, poddanost, pokoru, kázeň, podrobení se a poslušnost."

„Jako schiava?" zašeptala a automaticky sklonila zrak.

„To záleží na tobě, Bella mia," řekl trochu hrubším hlasem než obvykle, „Jako schiava, nebo jako moje žena. Každopádně..., toho docílím ať tak, nebo tak."