O dva dny později seděl Niccolo v pracovně svého domu, lokty opřené o masivní mahagonový stůl a prsty zamyšleně klouzal po okraji sklenice.

Dva dny mlčel. Dva dny Serenu nechtěl vidět, protože se rozhodl že si musí promyslet, co s ní opravdu udělá.

Rozhodl se ji tu noc v její ložnici nenavštívit, protože cítil, že by toho mohl později litovat. Že by učinil něco, co by ho později mrzelo.

Však byl ten den opitý pod obraz, a to se mu nikdy nestávalo. Nikdy. Vždy měl své emoce pod kontrolou. Jenže od chvíle, kdy ji spatřil, jako by bylo všechno jinak.

Označil ji za schiavu. To rozhodnutí bylo jasné, neměnné. Tak to mělo skončit. A přesto cítil cosi, co mělo být neotřesitelné, ale uvnitř něj se nečekaně pohnulo.

Neustále na ni myslel. Ne jako na ženu, kterou si podmaní. Ne jako na někoho, kdo se dříve či později zlomí, ale jako na něco jiného—něco, co mu dosud nebylo vlastní.

Protože Serena se mu nepostavila, ale ani se nepodřídila. Neprojevila slabost, ale ani neukázala sílu. Byla něco mezi. A právě to v něm vyvolávalo neklid, který si neuměl přesně pojmenovat.

Chtěl ji mít pod kontrolou, ale zároveň... byl by raději, kdyby se mu oddala sama. Dobrovolně.

A to byla myšlenka, kterou by neměl mít. Ale měl ji.

Náhle se ozvalo slabé zaklepání a dovnitř vstoupil Rico dřív, než stačil odpovědět. Vždy věděl, kdy nemá zbytečně čekat.

„Přivedl jsem ji, jak jsi chtěl." Řekl bez zbytečných formalit.

Niccolo se opřel o kožené opěradlo a jeho pohled klouzal po Ricovi— muži, který se pohyboval v jeho stínu už roky, který dokázal číst mezi řádky lépe než kdokoliv jiný.

Rico se nezatvářil neutrálně, jak by udělal před ostatními. Nechal v očích lehkou zvědavost, možná pobavený náznak.

„Dva dny mlčíš, dva dny děláš, že ji nevidíš," řekl klidně, ale jeho tón byl trochu jiný než obvykle, „Takže nakonec jsi se rozhodl. Dva dny přemýšlení ti stačily?" pronesl klidně, ale nebyla to jen otázka—bylo to také konstatování.

Niccolo se na něj podíval, jeho čelist lehce sevřela, ale nebylo v tom podráždění—jen vědomí, že Rico vidí víc, než by měl.

„Dělej svou práci," odpověděl nakonec stroze.

Rico se lehce ušklíbl, ale nic víc neřekl.

Otočil se ke dveřím, jeho gesto bylo rychlé, přesné—nechte ji vejít.

Dveře se pomalu otevřely a Serena vstoupila.

Niccolo nepatrně zadržel dech, sotva to postřehl, ale stalo se to—krátký okamžik, ve kterém bylo něco jiného než jen kalkulace.

Byla nádherná.

Na sobě měla černé šaty z jemného hedvábí, které klouzalo po jejím těle jako voda—lehké, ale přitom neodpouštějící žádnou křivku.

Materiál se dotýkal jejího pasu tak těsně, až to skoro bylo provokace, zatímco výstřih byl hlubší, než by bylo nutné—ne příliš, ale dost na to, aby si byl člověk vědom každého centimetru její pokožky.

Šaty se lehce rozvíraly vepředu, odhalovaly její nohy při každém kroku.

Vlasy měla volně rozpuštěné, jen pár pramenů sklouzlo přes její ramena, a když se její oči setkaly s Niccolovými, nebylo v nich strachu.

Niccolo cítil něco, co nebylo součástí jeho původního plánu.

Vzduch v místnosti ztěžkl, ale ne kvůli napětí—kvůli vědomí, že tohle nebude obyčejný rozhovor.

Serena zastavila pár kroků od něj, ale v jejích očích nebylo nic, co by odpovídalo tomu, co čekal.

Nevzdorovala, ale ani se nepodřizovala.

Byla tam. Jen tam stála, dívala se na něj tím způsobem, který ho pronásledoval poslední dvě noci.

Niccolo jemně sevřel sklenici v ruce, pomalu ji odložil na stůl, ale jeho prsty se krátce zdržely na chladném skle, jako by to byla kotva, která mu má pomoci udržet klid.

Nebyla jen podřízená. Nebyla ženou, kterou by mohl jednoduše přinutit k poslušnosti, bez odporu, bez otázek. A přesto po ní toužil.

Chtěl ji vidět podrobenou. Chtěl si s ní hrát, jako kočka z myší. Chtěl ji něžně ztrestat. Chtěl ji vidět prosit. Chtěl ji před sebou vidět na kolenou, ale chtěl, aby tam poklekla sama.

Dobrovolně.

A to byla představa, která ho trýznila celé dvě noci.

Protože to bylo něco, co nikdy nechtěl. Něco, co nikdy nebylo součástí jeho světa.

A přesto—nikdy po tom netoužil tak, jako teď.

Nikdy po tom netoužil tak, jako s ní.