„Nečekal jsem tě tak brzy." Řekl překvapeně Rico, když Niccolo pozdě večer vstoupil do obývacího pokoje. Seděl právě v křesle pod oknem a probíral se smlouvami.

Nebyl jen jeho zaměstnancem, ale jeho jediným přítelem, tedy bydlel v hlavní části domu. Což naznačovalo jejich velmi blízký vztah. Ostatní zaměstnanci totiž bydleli v jiném křídle.

„A běž do prdele! Ještě ty s tím začínej!" Zamračil se Niccolo, ale Rico se jen chápavě ušklíbl.

Moc dobře totiž pochopil, kam svými slovy míří. Ani La Regina ho evidentně tak brzy nečekala. A dle  jeho výrazu mu hned bylo jasné, co se stalo. 

On jako jediný žijíc člověk, věděl o Niccolovi vše. A tedy i to, jaké služby La Regina Niccolovi poskytuje. 

Nikdo jiný na této planetě to neví a nikdy se nedozví, tím si byl Rico jist. I La Regina si vezme jeho tajemství do hrobu, o tom nepochyboval.

Capo totiž bezvýhradně dbal na to, aby nikdy nic, co se týká kohokoliv z jeho rodiny, nevyšlo mimo zdi tohoto domu. Věděl o všech všechno. Do posledního detailu, aby ho nikdy nic nepřekvapilo. Cokoliv, by totiž Ruská mafie mohla použít proti němu.

„Vsadím se, že ta děvka si myslela, že se bez ní neobejdeš." Zašklebil se a  a přijal od Niccola skleničku whisky.

Když byli v soukromí a sami, jejich rozhovory probíhali zcela jinak. Tehdy totiž nemusel Rico dodržovat přísné dekórum a mluvil s ním jako přítel.

„Nemám ji rád," pokračoval, když si jeho přítel jen naštvaně povzdechl, „Měl by ses jí zbavit. Udělala z tebe prakticky narkomana, jen nejsi závislý na drogách, ale..."

„Řekl jsem běž do prdele!" Zavrčel Niccolo, ale tón jeho hlasu nebyl rozčilený. Věděl, že má Rico pravdu, a on byl jediný, s kým to mohl probrat, ale neměl na to náladu.

V tom se otevřeli dveře a do místnosti vplula služebná Elena. Vstoupila s lehkostí, její oči okamžitě našly jeho—a v nich bylo něco jiného než jen služebná oddanost. Zářila. Jako vždycky, když ho viděla.

„Signore De Luca," její hlas byl klidný, ale v byla v něm jemná vřelost—něco, co vždy nedokázala úplně skrýt. „Potřebujete ještě něco?"

Rico se lehce pousmál, ale nic neřekl.

Niccolo se na ni podíval, jeho oči byli klidné, ale tvrdé. Viděl to. Viděl její pohled, její čekání, její nepatrné zadržení dechu.

„Ne! Nech nás o samotě, Eleno!" Řekl přísněji, než by chtěl.

Elena jen na okamžik zadržela dech, a pak s úklonou poslušně zmizela za dveřmi.

„Ta holka je jak osina v zadku. Miluje tě, Niccolo a mám pocit, že dokud ji neošukáš, tak se jí nezbavíš." Zasmál se Rico nahlas a pak nalil další sklenku whisky.

„Co je v domě, není pro mě. A pak..., není můj typ." Povytáhl obočí s úsměvem, ale do smíchu mu nebylo. Elena byla opravdu neúnavná obdivovatelka. Dokonce přemýšlel o tom, že by ji našel místo někde jinde.

„A jaký je tvůj typ, příteli?" zamrkal Rico, „Dlouhovlasá zrzka, s velkýma kozama a velkým zadkem, která tě ze srdce nenávidí?" Odvětil ledabyle, a byl si jist, že trefil hřebík na hlavičku, „Mimochodem..., postaral jsem se o vše. Serena je obeznámena s tím, že už ji považuješ jen za svou schiavu."

„Jasně!" Zamračil se zase Niccolo a hodil do sebe obsah sklenky, „Pro nic jiného, ani není dobrá."

„Jo! Jo!" přikyvoval Rico, dívaje se na svého capa z pod svých řas. V takovém rozpoložení, ho ještě opravdu neviděl.

Však ji nezabil. Dokonce se vrátil od své milenky v nekřesťansky časnou dobu a celý den se tvářil, jako kdyby snědl kilo citrónů na posezení.

„Máš snad s tím nějaký problém?!" Zavrčel capo varovně. Poznal totiž, že Rico o jeho slovech pochybuje.

„Ne, ani v nejmenším capo," vztáhl ruce v obranném gestu, „Jen mě napadlo, že tvoje schiava na tebe čeká. Sice jsem ji připravil na její roli, ale myslím, že nemá ani páru, co může očekávat."