V místnosti nebyl nikdo jiný než oni dva. A bylo stoprocentně jisté, že si ani nikdo nedovolí vstoupit.

A toto byl také jediný moment, kdy Capo nehrál žádnou roli—kdy nemusel nikomu dokazovat, kým je.

Ale Rico už dávno věděl, že i v těchto chvílích Niccolo stále něco skrývá.

„Každou jinou bys už zabil," pronesl klidně, bez emocí—ne jako obvinění, ne jako výtku, jen jako potvrzení reality, kterou oba znali.

Niccolo neodpověděl, jen se napil, jako by chtěl oddálit chvíli, kdy musí něco říct.

Ale Rico už odpověď znal. Serena stále žila, a to znamenalo jediné... dostala se mu pod kůži. Ona byla první žena, která si před ním nesedla na zadek. Která ho nechtěla pro jeho moc a peníze. Proto, čím byl.

„Tak si ji nech." Řekl klidně, ale nebyla v tom žádná měkkost, žádné prosazování osobního názoru—jen praktičnost, která odpovídala jejich světu.

Niccolo ho sledoval, dlouze, pevně, ale jeho výraz se nehnul, ale Rico viděl víc. Viděl, že uvnitř něj už rozhodnutí padlo—jen si to ještě nepřiznal.

Viděl ten stejný vzorec, který znal roky.

Znal jeho úniky. Jeho potřebu kontroly ve světě, kde ji vlastně nikdy neměl.

Každý si myslel, že chodil do nevěstince kvůli rozkoši, kvůli moci, kvůli tomu, že si mohl brát cokoliv chtěl. Ale Rico věděl, že to bylo přesně naopak.

Bylo to místo, kde na chvíli nebyl Niccolo De Luca. La Mano Nera.

Nevěstinec pro něj nebyl luxus, byl nutnost.

Nehledal tam potěšení, ale něco jiného—něco tvrdšího, něco, co mu na chvíli pomohlo utopit realitu, kterou nemohl změnit.

Protože na bolest byl zvyklý. Protože jiný druh bolesti byl snazší než ten, který si nesl celý život.

Protože na chvíli nemusel být Capo, nemusel rozhodovat, nemusel nést tíhu života, který mu dali, aniž by se ho někdo zeptal.

Proto si Niccolo vybíral ženy ne kvůli rozkoši, ale kvůli tomu, co mu mohly dát—něco, co nebylo spojeno s láskou, ale s absolutní převahou.

Ano, jeho milenky byli jeho „schiava".

A byla to právě La Regina, která ho naučila si tímto způsobem čistit hlavu. Protože Niccolo nehledal lásku, věděl, že nic, co k němu každá z nich cítí, je jen o jeho moci a penězích.

Tedy obyčejné tělesné uspokojení, nepřicházelo v úvahu. Potřeboval něco jiného. Něco, kde bude mít pocit, že má převahu nad svými pocity.

Proto Rico chápal, že Serena je pro něj nebezpečná.

Ne proto, že mu vzdorovala. Ale proto, že ho donutila cítit něco jiného.

A Niccolo si toho byl vědom.

Poprvé v životě totiž pocítil touhu dostat víc než tělesné uspokojení.

„Jestli ji chceš potrestat—udělej to." Rico neříkal nic, co by Niccolo nevěděl, jen mu dával cestu, kterou už v hlavě měl. „Ale jestli si ji chceš nechat, musíš najít způsob, který tě neoslabí."

Niccolo položil sklenici, jeho pohled byl pevný, ale ne tak tvrdý jako obvykle.

Rico viděl ten záchvěv uvědomění—něco, co se pomalu usazovalo v jeho hlavě.

„Dej jí roli, která odpovídá tomu, kým jsi. Nech si ji jako svou milenku. Svou schiavu."

Niccolo se na něj díval, dlouze, tiše.

A Rico věděl, že už se rozhodl—ještě předtím, než to sám přiznal.

***

Schiava - otrokyně