La Fortezza ztěžkla tichem, když Niccolo zvedl ruku a jednoduchým gestem propustil své caporegime.

Bez dalších slov. Bez vysvětlení.

Odešli okamžitě, žádné otázky, žádné otálení—protože každý, kdo měl rozum, věděl, že pokud Capo chce být sám, není důvod ptát se proč.

Jediný Rico zůstal stát bez hnutí na svém místě.

Mezi Niccolem a Ricem bylo něco jiného—něco starého, hluboko zakořeněného, co nebylo jen o loajalitě, ale o něčem mnohem silnějším.

Byl jeho pravou rukou. Byl jeho přítelem. A byl jediný, kdo chápal, co se děje—nejen dnes, ale už dávno.

Nebyl to muž, který si kladl otázky, byl to muž, který znal odpovědi dřív, než byly vysloveny.

A právě proto viděl, že dnešní ticho nebylo jen o zklamání nebo vzteku, dnes v Niccolovi bylo něco jiného.

Rico to věděl. Věděl to ještě dřív, než vstoupili do této místnosti, protože on jediný znal Niccola tak, jak ho neznal nikdo jiný.

Protože nebyl jen jeho důvěrníkem—byl jeho vlastní součástí.

Ale také proto, že Serena byla jeho sestra.

A přesto stál tady. Vedle Niccola. Ne proti němu.

Nebyl totiž muž, který by se řídil krví, byl muž, který se řídil tím, co bylo nevyhnutelné.

A ve světě, který si sami vytvořili, nevyhnutelné mělo vždy jedinou cenu—pravidla. Moc. Přežití.

Opřel se o těžkou opěru Niccolovi židle, klidný, nevtíravý—přítomnost, která nebyla náhodná.

Nezůstal proto, že by mu to bylo nabídnuto, zůstal proto, že Niccolo neřekl, aby odešel.

„Co s ní uděláš?" Rico neměl důvod ztrácet čas předehrou.

Niccolo se ani nepohnul, jeho pohled zůstal pevně na místě před ním—jako by se nedíval na nic konkrétního, ale uvnitř se odehrávalo tisíc myšlenek.

„Ona tě zradila." Rico nenabízel útěchu, nenabízel rady. Jen fakta. „Vzepřela se ti. Nenávidí tě."

Niccolo se ztěžka nadechl, jeho prsty se sevřely kolem okraje sklenice, ale neodpověděl.

Protože kdykoliv jindy by už odpověď měl. Každou jinou by už dávno zabil.

„Ale neudělal jsi to," Rico se lehce naklonil, jeho tón byl tichý, ale nezvratný. „Něco je jinak, Niccolo."

A to byla pravda, kterou Capo nechtěl slyšet.

Rico si vzpomněl na ten den, na okamžik, který se mu nikdy nevymazal z paměti.

Niccolo, čtrnáctiletý chlapec, klečící na studené podlaze, oblečený v příliš velkém saku, které mu dali na pohřeb.

Oči rozmazané slzami. Prsty sevřené v pěst.

Nenávist, zoufalství, odmítnutí toho, kým měl být.

Všichni mu říkali, že odteď je Capo.

Ale on tehdy nechtěl. Nechtěl být ničím, nechtěl tenhle život, nechtěl tu sílu.

Rico viděl jeho slabost—jeho poslední okamžik lidskosti, než pochopil, že nemá jinou možnost.

Viděl, jak přijal svůj osud, protože jinak by zemřel. Viděl ho vyrůst do muže, který nemůže chybovat. Který nesmí být slabý. Který už nikdy nedovolil, aby ho ovládla bolest, kterou cítil tehdy.

A přesto..., dnes tu ta bolest byla znovu. Ne stejná. Ale stejně nebezpečná.

Niccolo neodpovídal, ale Rico viděl všechno—viděl jeho čelist sevřenou příliš pevně, viděl, jak pomalu klouže prstem po okraji skleničky, viděl, že rozhodnutí, které by normálně už měl, stále nepřišlo.

Normálně by ji zabil. Ale neudělal to. A to znamenalo jen jedno...

„Potrestej ji." Rico promluvil tiše, klidně—nedával rady, nabízel cestu, jak se Niccolo může vrátit k tomu, kým je, a přitom nechat Serenu na živu. „Ale nech si ji."

Poznal totiž, že se mu Serena dostala pod kůži. A pokud ji teď zničí, možná si zachová sílu, ale utvrdí se ve své samotě.

Rico ho znal lépe než kdokoliv jiný. Věděl, že Niccolo se nikdy nepřizná k tomu, co se odehrává uvnitř něj—nikdy by neřekl, že po něčem touží, že mu něco chybí. Ale Rico to viděl. Viděl muže, který už příliš dlouho žil v samotě, muže, který dávno přijal svůj osud, ale nikdy se s ním doopravdy nesmířil.

A právě proto hledal cestu, jak ho z té samoty vytáhnout, aniž by ho k tomu nutil.