Niccolo pomalu posunul pohled přes místnost, jako dravec, který už přesně ví, kde padne jeho úder.

Všichni byli zticha, vzduch byl těžký. Každý v místnosti cítil, že dnes někdo udělá chybu. Že někdo zemře.

A pak jeho oči zakotvily na jednom muži, na Giovannim Riccim, jeho Caporegime.

Bylo to rozhodnutí. Byla to jeho volba, která neměla druhou šanci.

„Giovanni."

Jednoduché slovo. Jméno, které samo o sobě znamenalo, že právě on byl ten, na koho se dnes zaměřil.

Giovanni polkl, jeho ruce zůstaly pevně na stole, ale všichni v místnosti viděli jemné napětí v jeho čelisti, zrychlené dýchání.

„Řekni mi," Niccolo se pomalu opřel do židle, jedno obočí se lehce zdvihlo v předstíraném zájmu, „co jsem ti řekl naposledy o našich zásilkách?"

Giovanni zaváhal. A to byla první chyba.

„Capo..." jeho hlas nebyl jistý, bylo to tiché přiznání, že už ví, že se dnes nevyhne tomu, co přijde.

Niccolo nehnul brvou, ale jeho pohled ztěžkl.

„Zásilky, Giovanni. Co jsem řekl?"

Ticho.

Giovanni už necítil nic—jen chladné přijetí nevyhnutelného. Nebyl to strach, ten už dávno pominul. Bylo to uvědomění.

Udělal chybu. A v tomto světě chyby neměly druhou šanci.

Každý, kdo kdy seděl u tohoto stolu, to věděl. A on nebyl výjimkou.

Byl jedním z těch, kdo kdysi rozhodovali o osudech jiných. A kdyby na jeho místě seděl kdokoliv jiný, sám by učinil stejné rozhodnutí. 

Proto nemluvil. Nepokoušel se hájit. Nepokoušel se prosit. Věděl, že by to bylo zbytečné.

Niccolo ho sledoval. Jeho pohled byl pevný a definitivní. Neptal se už na nic. Rozhovor byl u konce.

A Giovanni věděl, že tohle byl jeho poslední okamžik.

A přesto neřekl ani slovo. Ne proto, že by neměl co říct. Ale proto, že v tomto světě se odcházelo beze slov.

Napětí se v místnosti ještě víc zahustilo, ostatní muži ani nepohnuli svalem, jako by samotný pohyb mohl znamenat, že na sebe přitáhnou pozornost.

Niccolo nepotřeboval další slova. Neptal se proto, aby dostal odpověď—ptal se proto, aby mu dal poslední možnost vidět, že už se nedá nic změnit.

A pak se rozhodl.

Vzduch v La Fortezza ztěžkl.

Capo di tutti capi se napřímil, ale jeho pohyby byly pomalé, kontrolované—příliš klidné na muže, který je právě rozhodnutý vykonat ortel smrti.

Jeho caporegime se napjali, v místnosti nebylo slyšet nic—žádné přešlápnutí, žádný zbytečný dech.

Jen on.

Jen jeho pohled, který se zúžil, jeho prsty, které lehkým pohybem přejely po okraji klopy jeho saka, než pomalu vytáhl pistoli.

A pak jeho ruka klidně, bez zaváhání, natáhla kohoutek.

„Giovanni," oslovil ho s tichou přesností, jako by to jméno samotné bylo rozsudkem.

Caporegime nepromluvil. Zbytečné slova by mu stejně už nepomohla.

Niccolo se na něj chvíli díval, chladně, bez jakéhokoliv náznaku emocí.

Nebyla v tom zloba. Nebyla v tom nenávist. Byla to jen čistá kalkulace.

Protože v tomhle světě nebyl prostor pro chyby.

A Giovanni jednu udělal.

Pak bez jediného mrknutí oka stiskl spoušť. Tělo se sesunulo na zem a Niccolo klidně, jako by se vůbec nic nestalo, založil pistoli pod sako.

Pak se pomalu opřel do židle a pohledem přejel celou místnost.

„Já jsem zákon," pronesl klidně, pevně, definitivně.

Ta slova nebyla otázkou. Nebyla přehnanou hrozbou. Nebyla debatou.

Byla pravdou.

„Kdo to nechápe, nemá v tomhle světě co dělat."

Vzduch ztěžkl, každý v místnosti cítil, že neexistuje prostor na nesouhlas.

„Chyby se neodpouští. Nikdy," pomalu zvedl skleničku, klidně a beze spěchu, „V našem světě chyba znamená jediné," jeho oči ztmavly, sledoval každého z nich, pohledem, který nepotřeboval další vysvětlení, „Smrt."

Ticho. Nikdo nemluvil. Nikdo se ani nepohnul.

Niccolo se opřel zpět, spokojený s tím, že už není třeba dalšího varování.

Každý pochopil.