Serena Mancini se znechuceně podívala do zrcadla. Musela uznat, že vypadala dokonale. Vlasy upravené do bezchybného účesu, líčení tak precizní, že zdůrazňovalo její aristokratickou krásu, její pleť zářila jako porcelánová panenka.

Kadeřnice, vizážistka i kosmetička se snažily. Každý tah štětce, úprava vlasů, každý šperk na jejím těle byl pečlivě zvolen tak, aby odpovídal jejímu postavení. Ale přesto... nic z toho nebylo její volba.

Šaty, které měla na sobě, nebyly obyčejné. Byly to šaty, které koupil její budoucí manžel. Nejkrásnější, nejdražší. Poseté zlatými plátky, protkávané nejjemnějšími nitkami hedvábí, šité na míru, jako by nebyly jen oděvem, ale symbolem jejího osudu. Každý krok, který v nich udělá, je krokem ke svazku, který nemůže odmítnout.

Na jejím krku spočíval diamantový náhrdelník, v uších zářily pečlivě vybírané drahokamy. Niccolo De Luca si dal záležet. Nebyla to jen nevěsta—byla jeho vlastnictví.

Serena se podívala na sebe. Dokonalost na povrchu. Uzamčený osud uvnitř.

Dveře se tiše otevřely. Cesare a Vittorio vstoupili s neomylným klidem, který ji nutil se narovnat. Přišli pro ni. Dnes se její život změní navždy.

„Je čas..." řekl s ledovým klidem Cesare, „Tvůj budoucí manžel na tebe čeká."

„Já si ho nevybrala!" Zašklebila se na něj, i když věděla, že tím nic nezmůže, „Co byste dělali, kdybych si ho odmítla vzít?" Povytáhla obočí na své dva bratry. I když odpověď už samozřejmě znala moc dobře.

„Přinutili bychom tě!" Pokrčil rameny Vittorio a založil si ruce na prsou.

Serena se zamračila. Samozřejmě, přesně tuhle odpověď čekala, ale slyšet ji nahlas bylo něco jiného.

Cesare ji sledoval bez jediného záchvěvu emocí. „Je to tvůj osud. A pokud ho nepřijmeš sama, přijmeš ho tak, jak si to žádá náš svět."

Vittorio se opřel o stěnu, jako by se tím rozhovorem vůbec netrápil. „Víš moc dobře, že proti tomu nemůžeš bojovat. Ne teď. Ne dnes."

Serena sevřela ruce v pěst. Ona nebyla slabá. Ale nebyla ani svobodná.

„Nebudeme to opakovat, Sereno. Je čas." Řekl Cesare přísně.

Ona ale neodpověděla. Jen zvedla bradu, sklonila pohled k šatům, které jí byly vnuceny, a uvědomila si, že její život právě přestal být jejím vlastním.

Dveře se otevřely dokořán. Osud čekal. Ombra Nero, na ni už natahoval svou ruku.

Už jen při té představě, ji ovšem přejel mráz po zádech. Ombra Nero neboli Černý Stín. Tak se říkalo jejímu budoucímu muži, a už jen ta přezdívka, mluvila sama za sebe.

Serena se zhluboka nadechla, ale vzduch v místnosti jí připadal těžký, dusivý. Na tuto chvíli ji připravovali od malička. Každý krok jejího života byl předem nalinkovaný, každý její pohyb sledovaný. Nikdy neměla na výběr.

Všechny její protesty, všechny její slzy, prosby, vzdory—nic nikdy nepomohlo. Vittorio a Cesare byli její ochranka, její stín. Byli její klecí. Na rozkaz samotného Niccola De Lucy, jejího budoucího manžela, měli jediný úkol: zajistit, že se nikdy nedostane mimo hranice svého osudu.

Její vrstevnice si užívaly život. Randily, smály se, chodily na diskotéky, zažívaly první lásky. Ona ne. Ona se jen dívala, jako divák, který nikdy neměl být součástí příběhu.

Ani narozeninová párty její nejlepší kamarádky Giulie jí nebyla povolena. Dívky se bavily, tančily, špitaly si tajemství o klucích. Ona seděla doma, obklopená zdmi, které byly stejně neprostupné jako její osud.

Každá z nich už dostala svou první pusu, první dotek, první hříšný zážitek. Žádná z nich už dávno nebyla panna, a ona ani nevěděla, jak vypadá mužské přirození. Ještě nikdy nebyla políbena a nikdy neviděla žádného muže nahého. Její pouta byla pevnější než jakýkoliv slib. Její čistota a panenství nebyla volbou, ale příkazem.

Byla zboží, připravené pro svého majitele. A ten okamžik nastal právě dnes.