Niccolův penthouse, známý mezi zasvěcenými jako La Fortezza, se tyčil nad luxusním nevěstincem, který mu patřil. Zvenčí nenápadný—uvnitř dokonalá pevnost, centrum jeho moci, kam měli přístup jen ti, kteří něco znamenali.

Pod ním, v honosných červených salonech La Rosa Nera, se odehrávala jiná hra—obchod, informace, tajemství, vše, co podsvětí živilo.

Ale nahoře, na vrcholu budovy, se nerozhodovalo o rozkoši—rozhodovalo se o osudech.

Vysoko nad ulicemi, kde se nikdy nestmívalo, bylo La Fortezza místem, kde se scházeli jeho nejbližší—caporegime, důvěrníci, muži, kteří měli moc, ale ne takovou jako on.

Tlumené světlo, mahagonový stůl, skleněná stěna s výhledem, který není jen podívanou, ale symbolem—z tohoto místa se řídí celé podsvětí, a každý, kdo tu sedí, ví, že odtud nevede žádná cesta zpět.

La Fortezza nebylo jen sídlo, bylo to místo, kde se píše historie moci—bez ohledu na její cenu.

Niccolo De Luca seděl v čele dlouhého mahagonového stolu. Těžká židle s vysokým opěradlem byla jeho trůnem—místem, odkud řídil všechno.

Rozvalený, s rozkročenýma nohama, jedna ruka líně podepírala jeho bradu, ale klid to nebyl.

Ne, tohle byla tichá hrozba, varování, že kdykoliv může jednat.

Seděl klidně, ale nikdo se nenechal zmást. Nebyl to klid—byla to nebezpečná nečinnost.

Vzduch byl těžký, napjatý. Caporegime zůstávali zticha, každý z nich cítil ten neviditelný tlak v hrudi, jak se snažili nedělat nic, co by ho vyprovokovalo víc.

Každý věděl, že když má Capo di tutti capi špatnou náladu, znamená to jen jedno—někdo dnes udělá chybu.

A když někdo udělá chybu, není druhá šance.

A Niccolo špatnou náladu měl. Hodně špatnou.

Jediný Rico, jeho pravá ruka, který stál dva kroky za ním jako jeho stín, věděl, odkud vítr vane.

Rico věděl. Samozřejmě že věděl. Nikdy nepotřeboval slova, aby rozuměl tomu, co se děje uvnitř hlavy jeho Capo.

Stačil jeden pohled na Niccola, jeho napjatou čelist, ten tvrdý, nepřítomný pohled, který se nefixoval na nic konkrétního, a přesto byl plný myšlenek.

Když ho dnes ráno, po jeho svatební noci vezl do La Fortezzy, seděl Niccolo vedle něho. Nemluvil, nedíval se na něj, nezmínil jediným slovem to, co už věděl.

„Vzepřela se ti," pronesl Rico jednoduše, ne jako otázku, ale jako fakt.

Niccolo neodpověděl hned, jen se jeho prsty pevně sevřely kolem okraje skleničky, kterou držel v ruce—nesmyslný akt kontroly, který nic neřešil.

„Ona tě nenávidí," pokračoval Rico tiše, jako by testoval, kolik toho může říct, než ho Capo umlčí pohledem.

Niccolo se ani nepohnul.

„Každou jinou bys už zabil...," Neptal se. Věděl. Vždycky věděl.

Někdo jiný by se za ta slova už nedožil dalšího rána—ale Rico nebyl někdo jiný. Byl jediný, komu Niccolo věřil.

A právě proto viděl víc než ostatní. Viděl, že tohle nebylo stejné.

Niccolo nevypadal jako muž, který by už měl v hlavě rozhodnutí.

A to bylo nebezpečnější než vztek.

„Tak co s ní uděláš?"

Auto pomalu projelo k uzavřené garáži La Fortezza, světla se tlumeně odrážela od černých skel—moc se odrážela všude, kam vstoupili.

Niccolo se teprve teď na něj podíval.

Ale odpověď stále nepřicházela.

Niccolův pohled se stále nepřítomně upíral na místo před sebou, jako by nebyl skutečně v místnosti—ale přesto ji ovládal.

Náhle zvedl skleničku, nechal ji chvíli stát mezi prsty, než ji pomalu přenesl ke rtům. Ale nebyl to klidný akt.

Byl to výpočet.

Jak moc musí vypít, aby ten pocit pominul?

Zatímco tekutina mu v hrdle hořela, jeho oči zůstávaly stejně tvrdé.

„Zajímavé," pronesl nakonec nízkým, nekompromisním hlasem, oči se pomalu zaměřily na jednoho z mužů u stolu.

Nebylo jasné, zda je to náhodná volba, nebo přesný kalkul.

Všichni se napjali.

Když byl Capo v tomto rozpoložení, nikdy se nevědělo, kdo bude jeho cílem.

A když se ocitneš v jeho hledáčku... už je příliš pozdě.