Když jedním trhnutím pánve protrhl její panenskou blánu, rozzlobeně se jí zadíval do očí, když vykřikla.

Mohla si za to sama. Neměl v úmyslu, být tak hrubý, ale přinutila ho k tomu.

Pak bez zbytečných okolků začal tvrdě přirážet do jejího těla, bez jakéhokoliv slitování. Šlo mu jen o jedno. Zbavit ji jejího panenství a udělat se.

„Sciocca!" Vydechl rozzlobeně, když po nějaké době vyvrcholil do jejího těla.

Vlastně vůbec nechápal, proč je tak rozčilený. Proč mu tak vadí, že ho odmítla? Že ho nenávidí?

Ještě nikdy za celý svůj život nepocítil potřebu se ovládat. Nikdy neměl výčitky, a přesto teď cítil něco, co mu bylo cizí.

Vztek—ano, vztek znal dokonale. Byl jeho zbraní, jeho štítem, jeho hnacím motorem.

Ale tohle nebyl obyčejný vztek. Nebyla to frustrace z neposlušnosti, ani obyčejná nelibost vůči ženě, která nezná své místo. Bylo to něco jiného. Něco, co ho uvnitř pálilo.

„Sciocca," zasyčel mezi zuby znovu, a přesto v jeho tónu nebyla čistá zloba. Bylo tam něco jiného. Něco, co ho znepokojovalo.

Nenáviděla ho. A to by mu mělo být jedno.

Bylo mu kdykoliv jedno, kdo ho nenávidí. Nepřítel. Spojenec. Cizinec. Nenávist byla jen prázdným citem, který neměl váhu.

Tak proč se v něm něco vzepřelo při té myšlence, že ona ho nenávidí?

Proč jeho instinkt na vteřinu zapochyboval, když ji sledoval, jak se mu vzdorovitě dívá do očí?

Co se to s ním děje?

Hodil na ni rozzlobený obličej a vstal z postele. Přešel k baru a nalil si skleničku whisky.

Obrátil do sebe obsah skleničky a ostrý alkohol mu okamžitě sežehl hrdlo. Nedal na sobě ale znát žádnou reakci. Přestal vnímat hořkost.

Nalil si druhou, tentokrát pomaleji, jako by tím gestem chtěl dát najevo, že se kontroluje. Že má věci stále pod svou mocí.

A přesto—uvnitř se v něm něco zvedalo.

Otočil se k ní. Její oči byly stále vzdorovité, stále neústupné, a právě to ho vnitřně drásalo víc než její slova.

„Un peso che non ho chiesto," pronesl chladně, bez zjevné zloby, jen s pevností, která se nedala zpochybnit.

Nalil si znovu. Ruka mu zůstala chvíli na hrdle lahve, jako by si v hlavě srovnával, kolik ještě potřebuje k tomu, aby tuhle absurditu utlumil.

Neutlumí ji. To věděl.

„Ještě jeden vzdor, Sciocca, a skončíš v La Gabbia," pronesl tiše, varovně, a přesto jeho hlas nepotřeboval sílu. Nepotřeboval křičet, aby byl hrozivý.

Její slova v něm pořád rezonovala. Nenáviděla ho. A řekla mu to do očí.

Kdyby to pronesl kdokoliv jiný—už by nežil.

Kdyby to udělala jiná žena—už by klečela, pokořená, ponížená, zlomená.

Ale ona ne.

Nejenže mu to řekla. Nejenže mu tím vzdorem pálila krev v žilách, ona si to dovolila před ním zopakovat.

Sklenička mu dopadla na dřevo baru ostře, až se kapalina uvnitř roztříštila po okrajích.

„Sciocca!" Tentokrát to nebylo pouhé zamručení zlosti, nebyl to jen výdech frustrace. Bylo to rozhodnutí.

„Jsi první, kdo se mi kdy postavil. První, kdo přede mnou mluví takhle. První, kdo neví, kdy sklopit hlavu," udělal krok k ní—klidný, promyšlený, jistý, „Ale pokud si myslíš, že tvoje nenávist něco znamená, tak se mýlíš." Jeho prsty sevřeli její čelist pevně a hrubě, „Tvoje slova jsou zbytečná. Tvůj vzdor je směšný. Tvoje nenávist..., je mi lhostejná!"

Chvíli se jen díval, vychutnával si ten okamžik, kdy její vzpurnost narazila na nevyhnutelnost.

„Ještě jednou, Sciocca! Ještě jeden vzdor..., jeden jediný krok proti mně a postarám se o to, abys litovala dne, kdy ses narodila! Abys prosila o svou smrt!"

***

Sciocca – hlupačko

Un peso che non ho chiesto – Břemeno, o které jsem nežádal.