Serena zalapala pod dechu. Stále cítila tlak jeho prstů na své bradě. Jeho planoucí oči ji propalovali pohledem a výraz jeho tváře naznačoval absolutní nadvládu.

„Ne! Nikdy nebudu tvůj majetek!" Vydechla statečně, ačkoliv cítila, jak se jí strachy rozbušilo srdce.

A nebylo divu. Jeho pohled byl zbraň sám o sobě. I muži, kteří neznali strach. Muži, kteří brali životy, jako by to bylo pouhé číslo na seznamu, i ti se zarazili, když na ně pohlédl takhle.

Niccolo pevně semkl rty a v čelisti mu zacukalo. Ještě nikdy se nemusel tak ovládat jako nyní.

I nejobávanější zabijáci podsvětí se před ním třásli strachy, ale zdálo se, že tato křehká bytost strach neměla.

Sahala mu sotva po ramena. Byl drobná a křehká, a kdyby chtěl, dokázal by ji jednou rukou zpacifikovat.

Přesto v ní ale cítil větší sílu a statečnost než z kohokoliv jiného.

A to ho vzrušovalo. Byla totiž jiná než ostatní ženy. Jiná než kdokoliv jiný, s kým se kdy setkal.

„Jsi moje, Bella mia," Procedil klidně skrz zuby, „Nezáleží na tom, co říkáš. Tohle není na tobě. Poslechneš! Dříve nebo později." Varovným pohledem zakroužil v jejím obličeji, a pak klidně pustil její bradu.

Bez dalších slov se posadil zpět do křesla pod oknem, stejným způsobem, jakým muž usedá na trůn, jistý si svou mocí, vědomý si své neotřesitelné autority.

Serena cítila, jak jí stoupá tlak, jak jí v hrudi buší něco neklidného, něco, co bylo směsicí strachu a odporu.

Niccolo nekřičel. Ani jediné zvýšení hlasu. Ani jediné agresivní gesto.

A přesto..., ze všech tichých a ovládaných reakcí, právě tahle ji děsila nejvíc.

Jeho oči ji stále sledovaly, neostře, ne s hněvem—jen s neústupnou, chladnou jistotou, která ji nedala prostor k pochybnostem o tom, co bude dál.

Byla zvyklá na mužskou dominanci, žila v ní odmalička. Ale tohle bylo jiné.

Tady nešlo o rodinná pravidla. Nešlo o podřízenost vůči otci či bratrům.

Tady šlo o něco hlubšího. Něco nepopiratelnějšího. Něco, proti čemu nevěděla, jak bojovat.

A v tom momentu si uvědomila, že její vzdor nestačí jen vykřičet do prostoru.

Pokud měla přežít..., musela najít jiný způsob, jak hrát tuhle hru.

„Dobře, Bella mia," pronesl klidně a bez emocí, „Svlíkni se!" Poručil, aniž by hnul brvou. Pohodlně se opřel do křesla a zadíval se na ni.

„Cože?!" Vydechla Serena, ale hned si uvědomila, že protesty nic nezmůže.

A pak..., měl na to právo. Měl vlastně právo na cokoliv..., k tomu byla od malička vedena. Ačkoliv s tím nesouhlasila.

„Chci tě vidět nahou!" pokračoval klidně. Až moc klidně nato, aby zůstala klidná ona.

„Na to nemáš právo!" Vyjelo z ní, i když věděla, že to není pravda.

Jenže ihned poznala, že její vzdor na něj působí jako červený hadr na býka.

Jeho oči zaplanuly jako dva uhlíky a tělo se mu napnulo. I když nezvýšil hlas a snažil se mluvit klidně, cítila, že pod jeho povrchem doutná sopka.

„Máš dvě možnosti, Bella mia," prones do ticha místnosti, ve kterém bylo slyšet snad jen tlukot jejího srdce, „Buď se hned svlíkneš a ukážeš mi kundu, nebo skončíš v La Gabbia. Ti, co neposlouchají, končí v La Gabbia. A ne, Bella mia, tam už není prostor na diskuse."

Serena nahlas polkla. Řekl to tak klidně, jako by se nic nedělo, a přesto v jeho hlase byla taková hrozba, až ji přejel mráz po zádech.

La Gabbia, vězení, klec..., i její otec ji občas za neposlušnost do takové zavřel. Možná by tedy ta možnost byla stále lepší než se mu podvolit.

Nebo ne?