O dvě hodiny později seděla Serena na své posteli, její prsty neklidně svírali okraj bohaté látky svatebních šatů, které měla stále na sobě.

Už dávno měla být připravená na svatební noc. Už dávno měla přijmout svůj osud.

Ale v ní se všechno bouřilo.

Její srdce tlouklo tak prudce, že se zdálo, jako by se snažilo prodrat ven z jejího těla, jako by se odmítalo podřídit tomu, co se má stát.

Nechtěla to. Nechtěla být ženou muže, kterého si nevybrala. Nechtěla být manželkou mafiánského bosse, člověka, kterého její rodina považovala za jediné správné rozhodnutí.

Jenže nikdy neměla na výběr.

A moc dobře věděla, že nemá na výběr ani teď, ale rozhodla se nepodlehnout tak snadno.

„Mami...," zašeptala do ticha pokoje, její hlas se téměř ztratil v prostoru. „Ty jsi ho milovala."

Věděla to. Viděla to. Cítila, že matka vždy milovala jejího otce. A přesto trpěla jeho světem, jeho pravidly, jeho neústupností.

Měla všechno, a přesto neměla nic.

Otec její matku také miloval, ona to viděla, cítila to ve způsobu, jak se na ni díval. Ale i přesto musela přijmout jeho svět, jeho pravidla, jeho moc nad vším, co kdy měla.

Nebyla hloupá, věděla, co znamená být součástí tohoto světa.

Vychovali ji pro něj. Připravili ji na něj. Učili ji každé pravidlo, každý krok, každý význam loajality.

Věděla, že poslušnost znamená ochranu. Že neodporovat znamená přežít.

Ale nechtěla, aby ji vnímal jen jako předmět. Jako odměnu. Jako něco, co vlastní. Jako svůj majetek.

A právě to se v ní bouřilo.

Nebyla proti němu. Nebyla proti sídlu, ani proti pravidlům.

Byla proti tomu, jak ji viděl. Jak ji vnímal.

A v tomhle domě neměla na výběr. Ale to neznamenalo, že se vzdá snadno.

„Slibuji ti mami, že se nevzdám bez boje," zašeptala, „Nebudu jako ty. Nebudu čekat na to, až se smířím s tím, co mi bylo dáno. Najdu způsob, jak si to přetvořit podle sebe."

V tom se s tichým cvaknutím otevřely dveře. Serena automaticky vyskočila na nohy, když dovnitř vstoupil její muž.

Zalapala po dechu a cítila, jak ji polévá horko, když se na ni podíval.

Nemohla si pomoci, ale už pohled na něj, rozklapal jí kolena.

Ne snad proto, že by z něho měla až takový strach, ale proto, že z něj sexappeal stříkal na všechny strany. Její muž byl prostě dokonalým prototypem muže, kterému ženy padají k nohám.

I když bylo pravdou, že už jen při představě, že její manžel je právě boss mafie La Mano Nera, samotný Capo di tutti Capi..., Ombra Nero, ji přejel mráz po zádech.

A pak se na ni podíval. Přímým. Hodnotícím a chladným pohledem.

Niccolo De Luca nestál jako muž, který čekal na omluvu. Nebyl někdo, koho by překvapilo neuposlechnutí.

On rozhodoval. Ostatní poslouchali.

„Sereno," pronesl pomalu klidným, leč vážným a varujícím hlasem. „Očekával jsem tě připravenou."

Najednou nedokázala pohnout jediným svalem, její vlastní vzdor se náhle jevil malý, křehký, téměř nepatřičný ve světě, který on ovládal.

„Řekl jsem, co se od tebe očekává...," pokračoval, „A já netoleruji neuposlechnutí." Řekl to klidně a pomalu. Ani nezvýšil hlas, protože věděl, že vše, co řekne, je zákon.

„Já..." vydechla, ale najednou ji došla slova, které ještě před chvílí, měla na jazyku. Cítila, že prostor v místnosti se změnil, jako by jeho přítomností ztěžkl vzduch, jako by se samotné stěny tohoto sídla měly k němu sklonit.

Ale on se ani nepohnul. Jeho klid byl skutečný, jeho autorita nebyla otázkou názoru, ale faktu.

Ticho mezi nimi bylo mrazivé. Přejížděl ji hodnotícím pohledem, ve kterém nedokázala vyčíst žádných emocí.

„Dávám ti půl hodiny." Řekl pak.

„Nejsem tvůj majetek!" Vyjelo z ní úplně samo, aniž by snad v tuto chvíli sama chtěla. Ihned ale poznala, že udělala chybu.

Niccolo na její vzdor nereagoval okamžitým výbuchem hněvu. Nebyl mužem, který ztrácel kontrolu, ale v jeho očích se mírně zablýsklo—náznak něčeho těžkého, neústupného.

„Mýlíš se, Sereno! Patříš mně. A v tomto domě se pravidla neohýbají. Dávám ti půl hodiny. Zpozdíš se, byť o minutu, a potom se naučíš, co znamená porušit mé očekávání."

Nebyla to hrozba. Nebylo to varování.

Byl to rozkaz. A v tomto domě se rozkazy nepopíraly.