Vincenzo Mancini se posadil do svého křesla a zapálil si svůj oblíbený doutník. Pomalu vydechl dým a zadíval se do prázdna. Konečně nastal čas, kdy starost o výchovu jeho dcery Sereny končí. Právě tento den, se jeho dcera stane ženou nejobávanějšího mafiána na planetě.

Niccolo De Luca - jméno, které se šeptem vyslovuje v temných uličkách podsvětí. Jeho pověst není jen výsledkem moci, ale absolutní neústupnosti. Je to muž, který nevěří v kompromisy, jen v silné vůdce a slabé pěšáky.

Každý, kdo se mu postavil, zmizel. Bez varování. Bez slitování.

Je krutý. Chladný. Neporazitelný.

Niccolo se naučil ovládat strach už v mládí. Neměl čas na nerozhodnost. Od okamžiku, kdy stanul v čele La Mano Nera, věděl, že slabost znamená smrt.

Byl vychován k tomu, aby nikdy neukázal pochybnost, nikdy nedal nepřátelům šanci najít jeho slabé místo.

Jeho pohled je ostří, které řeže hluboko.

Jeho slova jsou příkazy, které se neodmítají.

Jeho rozhodnutí jsou konečná.

Není tyranem, který nechává vztek určovat jeho kroky, je vypočítavý a přesný, jako dokonalý šachový hráč, který vždy vidí několik tahů dopředu. Nikdy nečeká. Nikdy se neptá. On prostě jedná.

Člověk, kterému se nesklání hlava.

Niccolo nedává druhé šance. Zrada znamená rozsudek smrti-rychlý, bez emocí, provedený tak, aby se ostatní poučili.

Ve světě mafie neexistují dohody bez ceny, a on je ten, kdo určuje, co stojí věrnost a co znamená trest.

A dnes? Dnes se jeho osud spojí s jeho dcerou.

Niccolo nevěří v lásku, pro něj je to jen slabost. Věří v loajalitu. Ve svatou přísahu. Ve spojení, které nelze zlomit. A pokud Serena nepochopí, co znamená být ženou takového muže... Naučí se to rychle.

Už dávno bylo rozhodnuto..., před třinácti lety, když Niccolo De Luca po svém dědovi převzal trůn Capo di tutti capi, mu přísahal věrnost.

Ten den, když Niccolo stanul jako nový boss, mu bylo pouhých patnáct let. Ze dne na den byl vhozen do temného světa posvětí jako absolutní vládce mafie.

Niccolo De Luca se stal vládcem podsvětí ještě jako chlapec. Ale mafie neodpouští mládí. Musel se stát krvavým mužem, dřív, než měl šanci poznat, co znamená být obyčejným.

Vincenzo Mancini si potáhl ze svého doutníku. Ještě dnes, po dlouhých třinácti letech měl před sebou ten den, kdy Niccolo dokázal svým caporegime, že je víc než hoden svého postu Capo di tutti capi.

Ten den stál Niccolo v temné místnosti. Cihlové zdi sklepa byly nasáklé vzpomínkami na všechna rozhodnutí, která tady byla vykonána. Bylo to místo, kde se určoval osud mužů, kteří porušili zákony La Mano Nera.

Dnes byl mezi nimi Julius Conti, muž, který si myslel, že může zpochybnit nového bosse.

Mladý chlapec proti zkušenému mafiánovi. Někdo by řekl, že je to vtip. Ale nebyl.

Julius klečel na studené betonové podlaze, ruce svázané za zády. Jeho pohled se setkal s Niccolovým-byl v něm vzdor, byla v něm výzva.

„Nemáš odvahu," pronesl Conti s úšklebkem, jako by chtěl chlapce pokořit.

Niccolo neodpověděl. Nepotřeboval slova. Vytáhl pistoli, pomalu ji natáhl a přiložil k hlavě muže.

V místnosti se rozhostilo ticho, tak hluboké, že bylo slyšet jen tiché syčení doutníku v rohu.

Někteří caporegime sledovali scénu, čekali, co udělá. Pokud zaváhá, je slabý. Pokud jedná, je boss.

Bez mrknutí stiskl spoušť.

Výstřel se odrazil od stěn. Tělo se zhroutilo na beton, krev se rozlila pod něj jako temný stín. Bylo hotovo.

Niccolo nepohlédl na mrtvolu. Nebyl to člověk, byl to problém, který se právě vyřešil.

Když otočil zbraň a podal ji jednomu z mužů, podíval se kolem sebe a klidně pronesl:

„Tohle je jediný způsob, jak se rozhoduje o zradě. Kdo si myslí něco jiného?"

Nikdo nepromluvil. Nikdo nepochyboval.

Od té chvíle už nebyl chlapcem. Byl mafiánským vládcem, který neměl srdce, jen železnou vůli. Tak se tvoří legenda. Tak se rodí temná ruka osudu.

Vincenzo Mancini si potáhl ze svého doutníku, sledoval, jak se kouř rozplývá ve vzduchu jako stíny minulosti.

Dnes je ten den. Den, kdy jeho slib bude naplněn.

Dveře místnosti se otevřely bez jediného zavrzání. Jeho dva synové, Cesare a Vittorio vstoupili dovnitř s neomylným klidem mužů, kteří viděli už příliš mnoho smrti, než aby jim cokoliv dokázalo rozbušit srdce.

Byli Niccolovými vojáky, muži jemu oddaní, stejně jako on sám. Strážci krve. Strážci loajality.

„Je připravená?" Pozvedl Vincenzo pohled.

„Ano, otče." Přikývl Cesare.

„Je to její osud," dodal tiše, téměř s respektem Vincenzo.

Osud. Slovo, které neslo tíhu celých generací. Třináct let. Tak dlouho čekal na tento okamžik. Ten den, kdy Niccolo stanul jako patnáctiletý boss podsvětí, se Vincenzo postavil před něj a bez zaváhání dal slib: „Serena bude tvá. Je to naše krev. Naše loajalita. Naše budoucnost. Je vázána krví, zavázána věrností a určena osudem."

A dnes? Dnes se ten slib stává skutečností.

Potáhl znovu ze svého doutníku, poslední vteřina klidu před tím, než se svět pohne dál.

„Přiveďte ji."