Dylen celý den pracoval co nejdále od domu, aby nemusel čelit Améli. Nyní se ale stmívalo, a on opět přeházel nervózně po pokoji. 

Jistě přijde. Tím si byl jist, jednou řekla, že ano, tak jak ji znal, nepomohlo by ani, kdyby ji zamkli na deset západů. 

Jenže on měl z toho setkání strach. Na jednu stranu byl tak nesmírně šťastný, že se vrátila, a toužil ji sevřít ve svém náručí, ale na druhou se toho děsil. 

Však její otec s Nolanem měli pravdu. Co on, ji může nabídnout? Ve srovnání s jinými, bohatými nápadníky, byl ubohý. V tom se usvědčoval předešlé tři roky, a celkem se mu to dařilo. Ne, na ni zapomenout, ale dařilo se mu, přesvědčit sebe samotného, že jí není hoden.

 Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. S tlukoucím srdcem otevřel. 

„Dylene!" vrhla se mu automaticky do náručí a políbila ho na tvář. Pak vplula dovnitř a jemu opět došla slova.

 Díval se na ni a tajil se mu dech. Vážně ještě zkrásněla. Měla na sobě lehké letní šaty na ramínka, pod kterými evidentně neměla podprsenku. Přistihl se, že upřeně hledí do jejího bujného výstřihu. Je možné, aby ji za tři roky tak vyrostli? Polil ho studený pot a obrátil se k baru, aby si nalil skleničku.

 „Předpokládám, že se nic nezměnilo na tom, že nepiješ, tudíž nabízet ti whisky, je asi blbost, viď?" Povytáhl obočí. 

„Přesně tak. Ale jednu bych si dala. Na přivítanou." Když ji do sebe kopla, divoce se zašklebila a zrudla jak rajské jablko. „Můj bože! Jak to můžeš pít! Také jsi přeci nepil, tak proč?"

„Pomáhalo mi to zapomenout." Zabručel a pokrčil rameny. Amélii se rozbušilo srdce. Připadal ji tak ztracený, že měla chuť ho obejmout. 

„Jsem šťastná, že jsem zpět, Dylene," zašeptala po chvíli, „stýskalo se mi po tobě." 

„Myslel jsem, že si třeba najdeš v té cizině nějakého nápadníka. Milence." Vydechl, ale sám věděl, že chce, aby mu to vyvrátila, „Měla jsi to udělat." 

„Můj nápadník jsi ty. A vždycky budeš. A doufám, že i milenec."

 Hodil po ní naštvaný pohled. „Nemůžu být tvůj nápadník, Amélie. Tvůj otec s Nolanem..." 

„Ti mi jsou úplně ukradení!", skočila mu do řeči, „Již jsem dospělá, a nemají mi co poroučet. Já chci tebe, a nepřesvědčíš mne o opaku. Vím, že mě miluješ, tak se přestaň tvářit jako boží umučení, a přiznej si to!"

„Kruci Amélie!" vyprskl jejím směrem, „Není to tak jednoduché! Co jsem já?! Co ti můžu nabídnout?!"

 „To co potřebuji a chci, máš! Nic víc nechci!"

 „Jo?! Vážně?!" Zamračil se, „A co to je?! Snad moje pověst? Nebo tenhle dům? Vyrostla jsi v luxusu..."

 „Kruci Dylene," napodobila jeho slova a intonaci, „cožpak mě neznáš? Vážně jsi zapomněl na to, jaká jsem? Jediné co potřebuji a chci, jsi ty. Láska, kterou mi můžeš dát." Povytáhla obočí, aby mu naznačila, že se o jejích slovech nebude vůbec diskutovat.

 Dylen zalapal po dechu. Divoce před ním rozhazovala rukama. Stále byla ještě rudá po alkoholovém opojení a její ňadra se natřásla v tom skrovném výstřihu tak, že měl strach, aby každou chvíli nevyklouzla ven. Neustále mu zrak sklouzával právě do těch míst, i proti jeho vůli.

 „Už jsem se rozhodla!" Pokračovala rázně, „Příští týden chce otec uspořádat ples, protože si myslí, že mě předhodí nějakému nápadníkovy. A ty přijdeš taky. Přijdeš požádat o mou ruku." Dylen do široka otevřel oči a ústa, aby zaprotestoval. Nedostal však příležitost. Amélie stála tak blízko něho, že ho to rozptylovalo, a pak, byla to vlastně standartní situace. V její přítomnosti prostě nedokázal myslet. 

„Babička s tím souhlasí, a prohlásila, že si přeje, abys to byl zrovna ty. Můj nápadník," upřesnila, „A já jiného nechci. A opovaž se mi říci, že nepřijdeš, Dylene Cambelle!"

 „Ale Amélie, já..." To bylo jediné, na co se zmohl. Zamávala mu prstem před obličejem a pokračovala.

 „Kromě toho, mi ještě řekneš, kdy se ti to hodí. Jestli zítra nebo pozítří?" Znovu povytáhla obočí. 

„Kdy se mi to hodí?" Opakoval po ní. Nedokázal sledovat její myšlenkové pochody. 

„Ano..., ehm, myslím, kdy nebudeš mít ten kšeft..., víš co tím myslím. A já přijdu..., protože jsem se rozhodla, „ zapíchla mu prst do hrudi, „že mě připravíš o panenství!"

 Dylen zůstal stát pomalu s otevřenou pusou. Zalapal po dechu. Pokoušeli se o něj mrákoty. Ona se ho vážně ptá, kdy nebude zaneprázdněn, coby gigolo? Měl chuť zařvat jako lev, aby si ulevil. 

„Ty..., ty chceš, abych tě připravil o panenství?" Přeskočil mu hlas. 

„Jistě! A kdo jiný?!" Řekla to tak samozřejmě, jakoby mu oznamovala odjezd autobusu.