„Tak doufám, že ses pobavil!" Vyštěkl Dylan na svého kamaráda Tristana, který se už nejméně pět minut dusil smíchy.

 Bylo na druhý den večer, a Dylan nervózně přecházel po místnosti. Cítil se totiž jako v pasti, a tak potřeboval s někým mluvit. A kdo jiný přicházel v úvahu, než jeho nejlepší přítel Tristan?

 Jeho znal také už od dětství, a věděli o sobě i to, co se neodvážili říci nikomu jinému na světě. Tristan věděl o Dylenově nenaplněné lásce možná i to, co si sám nedokázal ani přiznat. A Dylen zase znal o Tristanovy pravdu, kterou se odvážil přiznat jen jemu.

Věděl to oněm už dlouho. Ještě když byli skoro děti, a bylo oběma pouhých čtrnáct let, poznal Dylen na Tristanovy, že je do něj zamilovaný. 

„Nejsem na kluky," řekl mu tenkrát, když jednou seděli na břehu řeky a povídali si, „vím, že ty ano, ale já miluju Amélii." Tristan tehdy zůstal sedět, jakoby ho opařil. Ještě nikdo to nevěděl, a měl strach, co si o něm bude jeho kamarád myslet. Nechtěl o něj přijít. Ale Dylen zřejmě vycítil jeho obavy. 

„Neboj, zůstane to jen mezi námi. Nikdy se ode mě nikdo nic nedozví, když si to nebudeš přát. To ti slibuju."

 „Takže mě neodsuzuješ?" Vydechl tehdy čtrnáctiletý chlapec překvapeně. 

„Ne, proč?" Zatvářil se Dylen překvapeně, „Není to nakažlivé." Plácl ho po zádech a tehdy se z nich stali přátelé, na život a na smrt. 

„Promiň," vyprskl Tristan, dusíc se smíchy, „já jen, že se tváříš, jakoby tě někdo natahoval na skřipec," znovu vyprskl v hlasitý smích, „vážně jsi dal dneska košem starostově manželce? Myslel jsem, že ti vyhovuje ji šukat a nic neřešit. A těch prachů, kámo..." stále se skoro dusil, „těch ti není líto? Musíš být pěkný kanec, když tě platila skoro zlatem." 

„Na prachy ti kašlu, kruci!" Zamračil se Dylan, „Ty mě neposloucháš?!" 

„Ale ano, poslouchám," řekl již Tristan vážněji, „poslouchám, brácho," povzdechl si, „je to tu zas. Amélie se vrátila, a ty jsi zase v prdeli." Dylen si povzdechl a nalil dvě skleničky whisky. Pak jednu podal Tristanovy. 

„Jo, kurva! Úplně v prdeli," vydechl zničeně, „od chvíle, co jsem ji viděl. A když mi včera úplně klidně oznámila, že ví, co dělám, a že ji to vlastně nevadí..., že až si přiznám, že ji miluju, že s tím skončím..." Tristan znovu vyprskl v smích. 

„To ti vážně řekla?" zajíkal se, „je furt stejná, viď? A ty taky! Furt stejnej idiot! Miluješ ji k zbláznění a nechceš si to přiznat!" Na chvíli se odmlčel, „Proč jsi vlastně zrušil dnešní kšeft?" Povytáhl obočí. 

„Nevím, kurva!" zamračil se Dylen, „Tak nějak jsem si nedovedl najednou představit, že budu šukat..." 

„Jinou..." Dopověděl za něj Tristan, „ta holka je sice potrhlá, ale má pravdu. A má víc rozumu, jak ty. Jste na sobě závislí. Celé tři roky se na tebe dívám, jak se ničíš a utápíš se v bolesti, když odešla. Udělal bys cokoliv, aby sis dokázal, že jsi ten zmetek, který jí není hoden. Jen proto to děláš, Dylene, abys ukázal, že je pravda, že jsi ten špatný! Myslíš si, že to nevím!"

 „Blbost!" vyštěkl Dylen, „Tvoje psychologický rozbory, jsou tentokrát vedle!"

 „Ani bych neřekl," odvětil klidně, „jsi jí posedlý, co tě znám. Miluješ ji, jen si to nepřiznáš, a tím se ničíš. A ničíš i ji."

 „Fajn! Tak když ji ničím, je asi na čase, abych ji důrazně vysvětlil, že se mýlí. A že mě má raději nechat na pokoji."

 „Jo, u toho rozhovoru bych chtěl být. Sázím se deset ku jedné, na ni. Jestli se nezměnila, nemáš sebemenší šanci ji přesvědčit, že ty jsi ten špatný." Pokojem se znovu rozezněl jeho smích.