„Děkuji," zašeptal dojatě, když zalistoval v albumu, „nečekal jsem, že..." Polkl. 

„Čekal jsi, že snad na tebe zapomenu?" Usmála se Amélie s tou svou odzbrojující upřímností.

 „Tak nějak jsem doufal..." Zabručel spíš pro sebe. Bylo to tu zas. V její přítomnosti, mu prostě docházela slova.

 „Stavím se zítra na večer, Dylene," pokračovala opět bezstarostně, „musím ti toho tolik vyprávět."

 „To není dobrý nápad, Amélie." Zamračil se na ní. Tři roky se pokoušel na ní zapomenout, a všechna jeho snaha se rozplynula během pár vteřin, „Zítra něco mám," vyhrkl. Nechtěl ji lhát. A doufal, že když zjistí, co se z něj stalo, přestane si o něm dělat iluze, „ty nevíš, co teď dělám. A zítra mám zrovna jeden takový kšeft."

 „Ale vím. Přivyděláváš si jako striptér a gigolo." Dylen zprudka vydechl. Málem upustil knihu na zem. Z jejích úst, mu to najednou přišlo skoro perverzní. 

„No právě. Tady alespoň vidíš, co jsem zač. Nejsem pro tebe vhodný společník." Amélie ale jen mávla rukou a usmála se. 

„Ach Dylene, chápu to. Ale jsi svobodný muž, tak se nemáš za co omlouvat. Zatím." Dodala a Delenovy přeběhl mráz po zádech. 

„Já se kruci neomlouvám!" Vyštěkl, „Jen se ti snažím vysvětlit, jak nevhodná partie, jsem pro někoho takového, jako jsi ty!"

 „Já samozřejmě všechno vím," pokračovala klidně, „Nolan se postaral o to, abych se to dozvěděla. Já mu ovšem odpověděla, že na tom nevidím nic špatného, dokud jsi nezadaný," pohodila bezstarostně rukama, „však s tím skončíš, až nebudeš sám." Dylen na ni zíral, jako kdyby spadla z Marsu. Měl chuť s ní zatřást. Vážně se vůbec nezměnila. Byla stále ta idealisticky a romanticky založená dívka, jako vždy. 

Její způsob vnímání světa, ho vždy fascinoval. Na každém viděla jen to nejlepší, a když si vzala něco do hlavy, nehnulo s ní nic na světě. Ale právě proto, ji přeci miloval už od prvního okamžiku. 

Vzpomněl si, když ji jako šestiletou dívku, vytáhl ze zamrzlého jezera. Každá jiná by plakala. Vyváděla a šílela, ale ne ona. Ona se hned po tom, co ji vytáhl na břeh, začala smát.

„Viděl jsi to? Udělala jsem piruetu!" Vykřikla tenkrát. 

„Málem ses utopila!"

 „Tys mě ale zachránil. Jsi můj princ, na bílém koni." Řekla mu tehdy šestiletá dívenka a jemu došla slova. Jako vždy, když byl s ní. Protože ona ho vlastně ani nepustila nikdy ke slovu. Vždy mu vyvrátila vše, co ji chtěl namluvit. 

Tehdy ji vzal k němu domů, aby se usušila. Seděli před krbem, ona zabalená do deky a on už tehdy, ač mu bylo pouhých deset let, zjistil, že vedle něho sedí jeho osud, i prokletí. Tato nevinná dívenka, zabalená v dece, ho vzala za ruku. 

„Až bude velká, vezmu si tě." Řekla, a na onom tvrzení, se zřejmě nic nezměnilo. Jejich dětská láska přerostla v něco, co se nedalo popsat slovy. V náklonnost. Závislost a touhu. V hlubokou lásku a víru jeden v druhého. Prakticky spolu byli pořád a on měl vždy pocit, že ji musí ochraňovat.

Byla ztřeštěná. Nešikovná. Upovídaná, umanutá a přesvědčená o tom, že všechno co si vysnila v její romantické duši, je možné. Její způsob vnímání světa ho děsil a zároveň fascinoval tak, že se mu nedostávalo slov. 

„Tak ty víš, že se svlíkám před davem nadržených ženských, a nepohoršuje tě to?!" Skoro mu přeskočil hlas, „Že spím se ženskýma za peníze?!" V ruce svíral album, tiskl si ho k hrudi a skoro nevěřícně na ni zíral, jak na nějaké zjevení. 

„Vím!" vystrčila bojovně bradu vpřed, „A jak jsem řekla, neodsuzuji tě. Nebyla jsem tu. A nebyli jsme spolu..., jsi svobodný a..."

 „Kruci, Amélie!" Vykřikl. Už to nemohl vydržet. „Jsem zmetek, který se k tobě nehodí. Znáš mě, a tady vidíš, čeho jsem ještě schopen!" 

„No právě," vedla si svou, jakoby ho ani neslyšela, „právě že tě znám, Dylene! Nemůžu říci, že bych byla nadšená z té představy, že spíš s jinou, ale přijmula jsem fakt, že to děláš ze zoufalosti a bereš to jako práci." Dylen téměř zoufale nahlas zavyl. Díval se na ni skoro s otevřenou pusou, a měl chuť ji přinejmenším uškrtit.

 „Tak ty jsi přijmula fakt, že spím se ženskýma za peníze?!!" Zařval nepříčetně, „Bože, Amélie...!" zprudka vydechl a svěsil ramena. Vážně se nezměnila. A když, tak jedině ještě více zešílela.

 „Ano," pohodila bezstarostně rameny, „ale jak jsem řekla," naklonila se k němu a políbila ho na tvář, „až si přiznáš, že mě miluješ, skončíš s tím," mrkla na něj a otočila se k odchodu, „popovídáme si pozítří. Čekej mě." Pak vyběhla ze dveří a Dylen zůstal stát, jakoby mu nohy přirostli do země. 

Měl chuť začít křičet. Řvát. Nadávat. Měl chuť se za ní rozeběhnout, a zatřást s ní, aby se konečně vzpamatovala, a uvědomila si, jak hrozný zmetek vlastně je.

 A měl chuť ji chytit a milovat se s ní. Umilovat se k smrti. Protože tahle holka, vážně bude jednou jeho smrt.