Amélie se otočila a cítila, jak rudne. Stáhla si sukni a sehnula se, aby si natáhla kalhotky. 

„Co tu sakra děláš?!" Vykřikl a prohrábl si zoufale své neposlušné, černé vlasy. 

„Chtěla jsem tě vidět," zašeptala, „a máš narozeniny. Myslíš, že bych mohla zapomenout?" 

Dylen na ni ale koukal jako na zjevení. Stále se nemohl vzpamatovat z toho, co se právě stalo. Však se vůbec nebránila. Normálně by se mu oddala, a on by si ji vzal. Zprznil by ji, jako nějakou poslední šlapku. Až se mu z toho udělalo zle. 

Zrovna jí. To o čem snil, se nikdy nestane, ale jeho sny o milování s ní, prožíval snad každičkou noc. A každičkou noc si představoval, jak se s ní miluje. Zoufale a dokonale. Jak hladí a líbá, každičký milimetr jejího těla.

 „Však jsem tě málem zneuctil!" Vyprskl naštvaně, „Proč jsi nic neřekla?!"

 „Myslela jsem, že jsi mě poznal. Čekal jsi snad někoho jiného?" 

„Ne!" vydechl, „Teda vlastně..." nevěděl proč, ale potřeboval ji to vysvětlit, aby si o něm nemyslela to nejhorší, „samozřejmě, že nečekal. Ale Tristan si ze mě dělal prdel, že mi objedná kurvu, tak jsem myslel..." Zamračil se. Věděl, jak to zní, a najednou si připadal jak ten nejhorší darebák. 

Nevěděl ale proč. Přeci pro něj nic neznamená. Nic od něj nečeká a nikdy nebude jeho. Nikdy, i kdyby si to stokrát přál, nebude tato nádherná žena, která ho dostává až na samé dno zoufalství, patřit jemu. 

Přelétl ji pohledem. Její krása, mu vyrazila dech. Byla ještě krásnější, než v jeho vzpomínkách. Byla dokonalá. Její dlouhé, zrzavé vlasy se vlnily okolo jejího obličeje. Trochu přibrala od té doby, co ji viděl, ale přidalo to na její ženskosti. Její vyvinutý hrudník ho téměř fascinoval. A když si vzpomněl, jak ještě před chvílí hladil její zadeček, málem zasténal.

 Měl najednou chuť si přivonět k prstu, který tak dokonale hnětl její lůno. V rozkroku mu proti jeho vůli zacukalo. No fajn, ještě si všimne, že mu stojí, a bude si myslet, že je ten největší zvrhlík na světě. Znechuceně se od ní odvrátil, aby si nalil skleničku whisky. 

„A tak," řekla ale ona, jakoby nic, „takže tys mě nechtěl? Myslela jsem, že to je tvůj druh přivítání. Že po té dlouhé době po mě toužíš, a tak..." 

Dylen do sebe obrátil obsah sklenice a udiveně se na ni podíval. Vůbec se nezměnila. Její naivita a bezprostřednost, ho vždy tak vzrušovala a zároveň děsila. Byla tak bezbranná, ve své upřímnosti a on měl vždy pocit a potřebu ji chránit. Hlavně před ní samotnou. A taky před ním. Díval se na ni skoro s otevřenou pusou. Ona by se mu oddala? 

„Nevěděl jsem, že jsi to ty," zašeptal, „tebe bych si takhle nevzal! Nebo myslíš, že tě chci jenom přehnout o stůl a zprznit tvoje tělo?!" Byl vážně naštvaný. 

„Takže po mě netoužíš?" Vedla si svou. Dylen nahlas zaúpěl.

 „Samozřejmě, že po tobě kruci toužím! To ale neznamená, že tě ojedu hned při první příležitosti!" Zamračil se, když si uvědomil, co řekl. Ne, že by měl někdy možnost ji opravdu ojet. Pro ni, ale k jeho úžasu, byla jeho odpověď zřejmě dostačující. Protože se vzápětí usmála a vrhla se mu kolem krku. 

„Tak moc jsem se na tebe těšila, Dylene!" Políbila ho na tvář, a pak se odtáhla, „Něco pro tebe mám." Podala mu koženou knihu a Dylen ji s třesoucími prsty přijal. 

Došla mu slova. Jako vždy, v její přítomnosti.