Dylen vyběhl ze dveří svého domu, a vydal se zkratkou podél lesa na panství. Byl tak rozčilený a netrpělivý, že se ani nepřevlékl. Tristan pro jistotu nažhavil telefon, protože se mu nezdálo, že by bylo dobré, kdyby se v tomto stavu setkal s Orvillem.

 „Emmo, Dylen právě vyrazil za vámi. Obávám se, že by se měl Orvill schovat, aby nepřišel k úhoně." Zasmál se do telefonu a zavěsil.

„Asi ano," povzdechla si Emma a přeměřila si Amélii pohledem, „Dylen tu bude za chvíli, a Tristan říkal, že je značně rozzlobený. Bude dobré, když se s ním poprvé setkám sama."

 „Taky bych řekl," vyhrkl Orvill. Stál zrovna u okna a díval se k lesu, „říkal jsem, že mě ten Viking zabije." Polkl, když viděl jeho vysokou a mohutnou postavu štrádovat si to k domu.

 Amélie se podívala z okna, a rozbušilo se jí srdce. Vypadal opravdu hodně rozzlobený. A hlavně vypadal, že snad ještě více vyrostl a zmohutněl. Opravdu vypadal jak nějaký divoký, a nebezpečný Viking, musela se usmát. Nejraději by se k němu rozeběhla a vrhla se mu do náručí, ale pak tu myšlenku zavrhla. Chtěla mu dát za vyučenou, a když se jednou rozhodla, tak přeci už necouvne.

 „Řekni mu, že jsme šli s Orvillem na procházku, protože jsme chtěli být chvíli sami, babičko." Vydechla a zatáhla Orvilla za rukáv. 

Emma se posadila do křesla jednoho ze salónů a snažila se věnovat malému Dylenovy. Moc se jí Améliin plán nelíbil, ale svolila k němu, tudíž ji to nechtěla kazit. 

Na jednu stranu měla Amélie pravdu, vytrpěla si spoustu strachu, když se Dylen evidentně rozhodl zemřít, ale na druhou stranu, jí ho bylo líto. Však to byl také její vnuk a ona ho milovala. A vytrpěl si toho víc, než kdokoliv, za celý život. 

Nicméně všichni se schovali a zůstalo jen služebnictvo, a ona s Dylenem. Náhle se ozvalo zaklepání na dveře a do pokoje vrazil Dylen. Vřítil se do místnosti, jako kdyby mu u zadku hořela koudel. Uprostřed pokoje se ale zastavil, a když spatřil Emmu, zaváhal. 

„Zdravím, Emmo," vydechl, „jsem rád, že vás zase vidím."

„Já tebe také, chlapče." Usmála se a rozešla se k němu, aby ho obejmula. Dylen zaváhal a zrozpačitěl. Teprve teď si uvědomil, že je značně nevhodně oblečen. Vlastně nedostatečně oblečen a ještě celý zpocený, od práce. Na sobě měl jen krátké kalhoty, nic víc.

 „Já...," popošlápl a nervózně si odkašlal, „o..., omlouvám se, že jsem sem tak vpadl, a že jsem se nestačil převléci, ale..."

 „A to je jedno, chlapče," konečně ho objala, „ty jsi snad hochu zase vyrostl, ne?" Mrkla na něj, když se odtáhla a změřila si ho pohledem. 

„Jé! Koukej, babičko!" Ozvalo se od země, u Dylenových nohou, „Říkal jsem ti, že je celý pokreslený. Můžu taky. Prosím?" Malá hnědá očka se zadívala vzhůru. Dylen polkl, když ho objal kolem jeho nohy, jakoby se snažil vyškrábat k němu. Chvíli zaváhal a pak se k němu sehnul a vyzvedl si ho náručí.

„Ježíš!" Zatleskal malýma ručkama, „Máš sílu, viď? Maminka mě skoro neunese." Vyhrkl a začal zblízka zkoumat jeho tetování. 

Emma se na ten výjev dívala, a měla co dělat, aby nezačala plakat. Bylo to tak dojemné, že se sotva držela. Dylen evidentně poznal, že je jeho a viděla na něm, že ze všech sil se snaží ovládnout své emoce.