Dylen přitáhl Amélii do ložnice a pak se na ni naštvaně obořil. Byl rudý vzteky. Ještě nikdy nebyl tak naštvaný a zoufalý zároveň. Představa, že by se utopila, a nebylo k tomu zřejmě daleko, ho děsila.

 Měl chuť křičet. Řvát. Nadávat. Měl chuť ji neřezat. Zatřást s ní, aby si uvědomila, že život není jenom hra, ale tvrdá realita. Její bezstarostnost ho rozčílila ještě více. Snad si ani neuvědomovala, co jí hrozilo. Mohla zemřít. Přišel by o ni. Skoro nepříčetně se na ni podíval, když si to uvědomil. Sevřel ruce v pěst. 

„Sakra!" Zakřičel na celý dům, a bylo mu jedno, že je ve vedlejší místnosti slyší, „Uvědomuješ si vůbec, že jsi mohla umřít?!" 

 „Ale nic se mi nestalo," odvětila klidně, „byla to nehoda. Měl jsem situaci pod kontrolou, a..." Dylen zase nahlas zařval jako lev.

 „Kurva! Pod kontrolou?! Nedovedu si vůbec představit, co bych dělal kdyby..." zlomil se mu hlas. Mírně předklonil hlavu a podíval se na ní planoucím, rozčileným pohledem. Pak něco zavrčel a vší rychlostí se k ní přiblížil a přirazil ji ke zdi. 

„Mám chuť ti nařezat!" zavrčel tak blízko jejího obličeje, „A měl bych to udělat! Bůh mi pomáhej, že ano, kruci!" Vyprskl a pak se vrhl na její ústa. Přitlačil ji ještě více ke zdi a líbal ji tak, jakoby ji tím chtěl ublížit. 

Byl tvrdý, naléhavý a drsný. Pak jí jedním pohybem stáhl kalhotky. Vyhoupl si ji do náručí a obmotal si její nohy kolem svých boků.

 Skoro ani nepřemýšlel. Jen si bral. Povolil přezku svého opasku, vysvobodil svůj pulsující penis a pak do ní jedním trhnutím pánve vstoupil. Ihned se začal pohybovat, jako zběsilý. Tvrdě přirážel do jejího těla, jakoby jí tím chtěl potrestat. 

Hladově drtil její ústa a tvrdými, rychlými pohyby, vrážel svůj penis hluboko do jejího lůna. Všechen vztek, zlost a strach vygradoval v něm tak, že jediné co chtěl, ji ztrestat. 

Ovšem Amélie to jako trest necítila. Se vzrušenými vzdechy se k němu tiskla a vzpínala se v jeho náručí proti jeho penisu, jako šílená. Když konečně vyvrcholil do jejího těla, schoval zadýchaně svou tvář do jejích vlasů. Stále ji držel v náručí, přitisknutou ke zdi a zhluboka dýchal.

 Úleva ovšem nepřišla. Stále měl před očima představu, která ho přímo děsila. Už jednou to zažil. Zrovna v tomto rybníce se málem utopila, a ona už tehdy si zřejmě neuvědomovala, jak velké jí hrozilo nebezpečí.

 „Ach Dylene," zašeptala, „nezlob se. Já ale vím, že se mi nic nemůže stát, když jsem s tebou. Cítím se s tebou tak, že mám pocit, že mi nic nehrozí. Nikdy bys to nedovolil." Vydechla, a jemu se z těch slov chtělo začít znovu křičet. 

Cožpak si neuvědomuje, že nemůže být všude? Že ani tady nebyl. A pak mu to došlo. Nebyl tam, a kdyby se přeci jen sama nedostala z auta, utopila by se jako kotě. To zjištění jím otřáslo tak, že se jeho srdce rozbušilo jako na poplach.

 „Můj bože!" Zašeptal a spustil ji na zem. Zapnul si kalhoty a pak si ztěžka oddychl. „Jsem pro tebe hrozba," vydechl a zoufale si prohrábl své vlasy, „ničím tě. Vždycky jsem to věděl. Když jsi se mnou, jsi v nebezpečí."

 „Co to říkáš za nesmysly?!" Zašeptala překvapeně.

 „Je to pravda. Cožpak jsi se během oněch tří let, dostala do nějaké situace, kdy ti šlo o život?" vykřikl, a sám si vzápětí odpověděl, „ne! Spoléháš na mě, Amélie. Spoléháš na někoho, kdo si to nezaslouží. Nikdy jsem si tě nezasloužil, a já to vím!" Vykřikl. Chvíli se na ni díval a pak se rozeběhl ke dveřím, a vyběhl ven, i kolem překvapeného Tristana a Emmy.