Večeře probíhala podle Améliiných představ. Všem moc chutnalo, a nikdo nešetřil chválou. Dokonce i babička, a na to byla obzvlášť pyšná. 

Už když Dylen přišel, políbil ji a ukázal ji nový strojek na holení. „Koupil jsem si nový, miláčku," zašeptal ji do ucha a něžně jí políbil, „tak ne, abys mi ho zase vyhodila."

 Nyní seděli všichni před krbem, a popíjeli víno. 

„Byla bych ráda, Dylene," obrátila se Emma Wilkinsová na Dylena, který seděl na pohovce před krbem, s Amélií v náručí, „kdybys přišel na sobotní ples. Amélie tě jistě už informovala, co má její otec v plánu."

 „Samozřejmě," zabručel a nervózně se ošil, „ale nejsem si jistý, jestli se hodím do takové společnosti."

 „Nesmysl!" zamračila se Emma, „O tom se nebudeme vůbec bavit. Kdo jiný, by se tam hodil víc, než muž, kterého moje vnučka miluje? A ty jsi samozřejmě zván též." Otočila se na Tristana.

 „Děkuji, Emmo," mrkl na ni potutelně, „rád přijdu. A můžete si být jistá, že tam Dylena přivleču třeba násilím, a v poutech." Ten se na něj zamračil, ale neřekl nic. Pak vstal a začal se štrachat mezi svazky klíčů, které vyseli vedle dveří. 

„Amélie, neviděla jsi klíče od mého starého auta? Chci ho půjčit Tristanovy." Brblal a stále se mezi nimi přehraboval. 

„Od..., od tvého auta?" Vydechla Amélie a sedla si do pozoru. „No..., víš..., stala se taková věc," pohodila rukou, „taková nevýznamná blbost, ale..." Dylen se k ní otočil a zpozorněl. Dle jeho výrazu, bylo ale znát, že tuší zase nějakou pohromu.

 „Já..." pokračovala Amélie, „vlastně kvůli tomu tady nejsou žádné kytky," rozhodila rukama do místnosti, „nevadí ti to, viď?" Dylen varovně povytáhl obočí, „protože ta blbá zatáčka u rybníka..., nějak se mi ji nepodařilo vybrat a..."

„Nějak se ti ji nepodařilo vybrat?!" Procedil skrz zuby Dylen tiše, a jeho oči varovně zaplanuly.

 „Ano, ale dá se vytáhnout ne? Předpokládám, že zavolám hasiče, aby ho vytáhly, a že bude v pořádku. Teda doufám. Vážně je to v těch místech..." na moment zmlkla, protože Dylenův výraz a postoj, nyní připomínal boha války. 

„Ty jsi..." začal nahlas, pomalu a s důrazem na každé slovo cedit přes zuby, „skončila s autem v rybníce?!" 

„No vždyť to říkám. A kvůli tomu tu není ani žádná výzdoba. Chtěla jsem, aby se ti to líbilo..." Polkla. Takto rozzuřeného, ho snad ještě neviděla. 

„Ty jsi skončila s autem v rybníce?!" Opakoval znovu varovně. 

„No ano! Ale jsem v pořádku. Jen to auto..." Vysoký, hrdelní výkřik se rozlil místností.

 „Na tom posraným autu, mi houby záleží!" zařval, „teď mi řekni..., jak ses dostala ven!"

 „No okýnkem, samozřejmě." Řekla úplně klidně Amélie a pak skoro vykřikla, když se Dylen náhle objevil před ní. 

„Okýnkem," vydechl, a ve tváři mu zacukalo. Tyčil se teď před ní, jako bůh pomsty, „kruci! Opakuj to ještě jednou, protože mám pocit, že si ze mě děláš srandu!" 

„No..., jela jsem pro kytky..." začala Amélie nevinně, ale přerušil ji Dylenův skoro šílený výkřik. Chytil ji za ruku a vytáhl ji z pohovky.

 „Co se stalo?" Vydechla překvapeně. 

„Co se stalo?!" přeskočil mu hlas, „ty mi řekneš, že se málem utopíš! Zase! A ptáš se mě, co se stalo?!" Zatáhl ji za ruku a vykročil s ní směrem k ložnici. Ani Tristan s Emmou, se neodvažovali nic říci.

 „Kam mě táhneš? Co chceš dělat?" Zamračila se Amélie, ale nebylo znát, že by ji jeho jednání nějak rozrušilo.

 „Co chci dělat?! To ještě kruci nevím! Asi tě přivážu za nohu, na dostatečně dlouhý provaz, abych měl jistotu, že zas něco neprovedeš!" vyprskl, „tvůj anděl strážný, co nad tebou lítá, už zřejmě žádá o vstup do očistce!"