Když se Amélie na druhý den probudila, Dylen byl již pryč. Ale cítila se nesmírně šťastná. Její první milování, bylo pro ni neskutečné. Úžasné. Nikdy by si nepomyslela, že mezi dvěma lidmi, může existovat něco tak nadpozemského. I když byla nezkušená, bylo jí jasné, že se Dylen držel hodně zpátky a že se staral hlavně o to, aby byla spokojená ona. Dával jí víc, než si sám bral.  Následující tři dny, se jí Dylen ovšem ani nedotkl. Řekl, že je ještě moc rozbolavělá, a že i když po ní moc touží, dokáže si počkat.

Ale bylo to tak přeci vždy. Vždy tady byl pro ni, její princ na bílém koni.  Nikdy jí nic neodmítl. Stále ji chránil a staral se o ni. Už od chvíle, kdy ji jakou malou holku zachránil, jako by si dal za úkol chránit ji před celým světem. Věděla to. A tak moc, ho za to milovala. A už se ho nehodlala vzdát. Nikdy. Ani sám ďábel ji nepřesvědčí k tomu, že pro ni není Dylen ten praví.

 Rozhodla se, že mu bude dobrou manželkou, milenkou, kamarádkou. Bude mu vším, čím byl on vždy pro ni, a že začne hned. Ukáže mu, že se i ona dokáže být soběstačná a postarat se o něj.

 Vybalila si věci a pak se pustila do prohlídky domu a okolí. Uvařila dobrou večeři a pustila se do úklidu. A tak se to opakovalo i následující tři dny.

Když ovšem Dylen přišel první den domů, nedokázal najít nic, co si kam položil. Nic, co leželo několik let na stejném místě, tam nebylo. Zabrala celou poličku v koupelně a vyházela podle ní, nepotřebné věci. Dylen pak nenašel ani strojek na holení. 

Druhý den se Amélie zase pustila do očisty Dylenovy zahrady. Jeden ze záhonů, zdál se jí značně zaplevelený. Dívala se na něj s nechutí tak dlouho, dokud ho nevyplela úplně dočista. A když večer Dylenovy oznámila, že ten zarostlý záhon má připravený k osetí, a on pak zjistil, že mu vyplela jeho záhon bylin, které používal na vaření, opět si jej povzdychl, ale neřekl nic. 

Ale čtvrtý den, si Amélie přála, aby byl perfektní. Pozvala babičku a Tristana na večeři a chtěla, aby viděli, jak se umí sama otáčet.

 Připravila dokonalou večeři. Jenže během dne, se rozhodla, že zajede do města pro nějaké květiny, aby to prostě bylo dokonalé. Půjčila si Dylenovo staré auto a vyrazila. Jenže její zbrklost, ji opět přivedla do maléru.

Rozhodla se, že pojede zkratkou, ale to opravdu neměla dělat. Jednu ze zatáček nevybrala, a skončila v rybníku. Naštěstí otevřeným okýnkem vyplavala ven, ale Dylenovo auto bylo ztraceno.

 „Babičko," řekla Amélie na večer, když obě dvě, čekali na Dylena s Tristanem, „vlastně se nic nestalo, viď? Auto se vytáhne a bude to. Jen ty kytky jsem kvůli tomu nemohla koupit. Tak snad se to bude Dylenovy líbit i tak." 

„No myslím, děvče," usmála se Emma Wilkinsová, „že Dylen bude spokojen i bez kytek. Ovšem co ti řekne na to, že jsi utopila auto, ale hlavně málem sebe, tím si nejsem jistá. Obávám se, že tě zrovna nepochválí."

 „Ale vždyť se nic nestalo," pohodila Amélie rukou, „Dylen nebude nadávat. Znám ho." 

Emma si ovšem tak jistá, jako její vnučka nebyla. Tohle bylo něco jiného. Tady šlo o její život. On jí vždy chránil. Vždy byl jakási její obranná zeď na její pohromy, a odpustí ji všechno na světě. Ale to, že se málem utopí? To pochybovala.