O několik hodin později, když dojedli večeři, kterou Dylen připravil a popíjeli víno, ho napadlo, že je na tom hůř, než ona. 

Chtěl, aby vše bylo prostě dokonalé. Skvělá večeře při svíčkách. I v ložnici už zapálil bezpočet svíček. Ale musel si přiznat, že byl nervózní. Jako nikdy v životě. 

Najednou si on, připadal jak ten panic. Tak dlouho čekal na tuto chvíli, že nemohl uvěřit, že bude jeho. Snil o tom tolik let, a najednou se skoro hroutil. 

Neustále ji pozoroval a nedokázal z ní spustit zrak. Byla dokonalá. Nádherná. Krásná. A jemu bušilo srdce jako zvon, už několik hodin. 

Na sobě měla jakési propínací lehké šaty a nesmírně jí to slušelo. Ale zdálo se, že ona je na rozdíl od něj, úplně klidná. Vlastně celou dobu nezavřela pusu. 

Už ji skoro ani nevnímal, jen se na ni díval. A neustále přemýšlel, jakým způsobem ji dostane do ložnice, aby si o něm nemyslela, že pro něj znamená jen to jediné, a že je snad nějaký neukojitelný zvrhlík. Ale jako vždy, onu situaci za něj vyřešila opět Amélie. Ta její bezprostřednost a naivita. 

Popíjeli víno, a ona náhle povstala od stolu. Položila skleničku na stůl a na moment se ztratila z jeho zorného úhlu. Když se před ním vynořila, zrovna přiložil skleničku k ústům a zhluboka se napil. A v tu chvíli se začal dusit. Stála před ním skoro nahá. Na sobě měla bílé erotické prádelko, a jeho polil rázem studený pot.

„Hannah, mi půjčila toto prádlo, protože já sama nic takového nemám" usmála se s uzarděním, „a říkali mi, že to mám nechat na tobě," chrlila ze sebe, a Dylenovy se na čele objevili krůpěje potu, „ale také říkali, že ti mám ukázat, že po tobě toužím a že mám být svůdná," pohodila rukama, „že to muže vzrušuje..., tak nevím, jestli to dělám dobře, ale..." 

„Amélie?!" Zašeptal rázně Dylen a přerušil tak záplavu jejích slov. A když se na něj podívala, povytáhl varovně obočí. „Mlč!" 

Amélie polkla a změřila si Dylena pohledem. Byl dokonalý. Na sobě měl jakési černé plátěné kalhoty, a bílou košili ledabyle zapnutou jen do poloviny, takže odhalovala jeho mužnou hruď.

 Vlastně po celou dobu večeře, z něho nedokázala spustit oči. Jen se na ni díval a ona z toho byla nervózní. Tak moc se těšila na to, až ji sevře ve svém náručí. Až znovu přivoní k jeho vůni, která ji tak fascinovala. Až se zase ztratí v jeho objetí, kde měla pocit, že se jí nemůže stát nic na světě.

 Jen chtěla, aby vše bylo dokonalé. Aby s ní byl spokojený. Však ona byla ta nezkušená, a i když jí babička říkala, že to má nechat zcela v jeho režii, nebyla by to ona a její všetečnost. 

„Do..., dobře..." vykoktala, když nic neříkal, „já jen..., zapomněla jsem se babičky zeptat, jestli se mám svléknout sama, nebo tu uděláš ty. A také nevím, jestli se mám..." To už Dylen nevydržel a vystřelil ze svého místa na židli tak rychle, až skoro vyjekla vzrušením, když se před ní objevil. Přitiskl své rty na její, aby ji konečně utišil a hladově drtil její ústa.

 „To abys byla už konečně zticha." Usmál se a pohladil ji prstem po tváři. Pak si ji vyhoupl do náručí, jako kdyby byla pírko a rozešel se k ložnici. 

„Mea vita." Zašeptal ji do vlasů něžně, a když se nadechovala k tomu, aby se ho zeptala, co to znamená, předešel ji. „Můj živote!"