Dylen s Tristanem ještě seděli před krbem v obývacím pokoji, když někdo zaťukal na dveře.

 „Počkej," mávl rukou Tristan, když viděl zničeného Dylena, „otevřu." A když otevřel dveře, i on zůstal stát s otevřenou pusou. Na prahu stála Amélie a táhla za sebou dva obrovské lodní kufry.

 „Ahoj Tristane!" Vykřikla a vrhla se mu kolem krku. „Tak ráda tě vidím." 

„Já tebe taky Amélie, usmál se a pohodil hlavou k jejím zavazadlům, „co to táhneš?" Vzal jeden kufr, aby ji s tím pomohl a postavil ho na podlahu obývacího pokoje. Amélie vedle postavila druhý a pak skočila kolem krku Dylenovy. 

„To jsou moje věci." Řekla jakoby nic, když se odtáhla od Dylena a ten zůstal stát, jako když ho opaří. 

„Měla jsi říci, přišli bychom ti pomoct. Viď, Dylene?" Dloubl nepřítomného kamaráda pod žebra.

 „A to nic není," mávla rukou, „kousek mi pomohla Hannah, „to mám na pět, šest dní, co tady teď budu," pokračovala bezstarostně a Tristan si všiml, jak Dylen zbledl, „ale až se sem po plesu přestěhuju, budu vaši pomoc potřebovat." 

Tentokrát Tristan věděl, že se nesmí začít smát, ale dalo mu to hodně práce. Protože Dylenův výraz, byl k popukání. Vypadal, jakoby měl každou chvíli omdlít. 

„Takže teď budeš několik dní zde?" Pokračoval Tristan opatrně. 

„Ano, jistě," řekla to, jako absolutní samozřejmost, „trochu tady Dylenovy pomůžu s úklidem a musím se zabydlet a zjistit co a jak, aby na nás toho po tom plese nebylo moc. Dylen požádá o mou ruku a hned druhý den se sem přestěhuji natrvalo." Chrlila ze sebe a přitom se hrabala v kufru. 

„Tak to jsem rád, že jste se konečně rozhodli do toho praštit." Prohodil Tristan ledabyle. Přemýšlel o tom, jestli by neměl Dylenovy přistrčit stoličku, kdyby se rozhodl zhroutit. Protože na to vypadal.

 „Konečně!" vykřikla Amélie a vytáhla z kufru láhev šampusu, „Dáme si skleničku na oslavu, co říkáte?" 

„Jasně, ale Dylan by asi potřeboval něco ostřejšího." Neubránil se Tristan úsměvu.

 „Vážně? Ostřejšího?" Vydechla Amélie překvapeně a sevřela šampus v ruce, „Já myslela, že před tím, se nic ostrého nepije." Vzhlédla tázavě k Dylenovy. „Nebo ano? Včera jsi říkal, že před milováním se..." 

Dylen se přeci jen ztěžka posadil na stoličku, kterou mu Tristan pohotově přistavil a konečně se na Amélii podíval. 

Zapátral v její nevinné tváři a povzdechl si. Její bezprostřednost, nezáludnost a naivita, ho znova dostala do kolen. Nejraději by ji zaškrtil. Zakopal do země. Nebo lépe..., umiloval ji k smrti. 

K smrti se děsil toho, co ho čeká. Měl strach z té představy, co se bude dít, když se rozhodla takto veřejně se za něj postavit, a cítil, že by ji to měl zatrhnout, ale nedokázal to. Jako vždy, ji nedokázal nic odmítnout. 

Však i on, i když si to nechtěl přiznat, netoužil po ničem jiném, než ji mít i sebe. Stále. 

„Jednu skleničku bych asi snesl." Zabručel a přitáhl si Amélii na svůj klín. Pak ji konečně políbil.