Dylen zůstal stát beze slova. Její upřímnost a bezprostřednost, ho zase dostala. Co ji měl na to říci? Tak moc toužil být jejím nápadníkem. Milencem. Vším, čím si bude přát, ale měl strach.

 Amélie ale poznala jeho rozrušení. Opravdu ji přišel tak ztracený a nešťastný, že ho instinktivně objala. Položila si hlavu na jeho mohutnou hruď a vdechla jeho mužnou vůni.

 Zase byl do půl těla nahý a jemné chmýří na jeho hrudi, ji lechtalo do tváře. Byl alespoň o hlavu větší, takže když se mu chtěla podívat do obličeje, musela zvednout hlavu, a v jeho náručí se úplně ztrácela, ale přesto cítila, že nyní to je ona, kdo je ten silnější. 

„Voníš tak krásně," zašeptala, aniž by vzhlédla, „takhle voní muži? Ty určitě výjimečně." 

Dylen se zhluboka nadechl a zavřel oči. Její přítomnost ho rozrušovala. Její vůně a prsa přitisknutá ne jeho břiše. Neubránil se tichému zasténání a modlil se, aby nepoznala, že po ní touží. Jeho penis byl už napumpován k prasknutí. 

„Amélie..., já..." vydechl. Co jí má říci. Má ji snad vyhodit? Nebo se na ni vrhnout? Cítil, jak se začíná třást. 

„Ukážeš mi ho?" zašeptala znovu, do jeho hrudi. 

„Co chceš ukázat?" Vydechl do jejích vlasů omámeně a přivinul si ji do náručí. Nepochopil, co má na mysli.

 „Tvůj penis." Dylen se rozkašlal. Překvapeně se totiž nadechl a polkl a slina mu sklouzla do jiné dírky.

 „Můj..., můj penis?" Zasténal kašlajíc. Odvrátil se od ní. Nalil si skleničku a naráz ji do sebe kopl.

 „Nemůžu ti ukázat svůj penis, Amélie!" Zamračil se. 

„Proč ne? Však se budeme zítra milovat, a já ještě nikdy penis neviděla. Chci vědět, na co se mám připravit."

 Dylen nahlas divoce zasténal. Zapátral v její tváři. Myslela to vážně, nežertovala. Upřímně, jako vždy. Povzdechl si. Bože, co s touhle ženskou budu dělat? Šílí z ní, na všech frontách. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Musel k ní být stejně upřímný, jako ona k němu.

„Amélie," začal opatrně, „není to tak jednoduché. Muži to mají jinak, než ženy. Nemůžu ti ho ukázat, protože bych se pak neudržel."

„Neudržel?"

 „Ano. Vzal bych si tě. Pomiloval bych tě. Zprznil bych tvé tělo, protože po tobě nesmírně toužím," pokynul hlavou dolů, ke svému rozkroku, „jistě sis všimla, že mi už dávno v tvé přítomnosti stojí." Amélie se podívala mezi jeho nohy a zrudla až ke konečkům vlasů. 

„A..., ale to je dobře ne?" Zašeptala nevinně. 

„Ano," odvětil rezignovaně, „samozřejmě, že to je dobře. Stává se mi to jen v tvé přítomnosti, Amélie. Žádná jiná žena tohle se mnou nikdy nedokázala, ale přesto..., si počkáme na zítra. Ano?" Povytáhl obočí v naději, že ho pochopila, „Chci, aby to bylo dokonalé, rozumíš? Tvoje první milování." Díval se jí zpříma do tváře. A když po chvíli přikývla a znovu se k němu přivynula, úlevně si oddechl.

Toužil po ní tak moc, že měl pocit, že je jeho tělo jako v jednom ohni. Ale řekl jí pravdu. Chtěl, aby to bylo dokonalé. Její první milování. 

Nechtěl si ji vzít teď, když se před chvílí skoro pohádali a ona evidentně byla mírně ojíněna alkoholem. I když ne, že by to zrovna mělo nějaký vliv na její chování. Byla přesně taková, jako kdysi.

 Ani o malý kousíček, se nezměnila. Stále to byla ta umanutá a potrhlá dívka, kterou zbožňoval. Miloval. Uctíval a kterou byl zcela posedlý, už dlouhých čtrnáct let.