Nathalie opřela hlavu o strom a zavřela oči. 

Poznala, že veškerá její snaha, je marná. Měl tak nesmírnou sílu, že stačilo mu, jen lehce ji přidržet, a ona nemohla se ani hnout.

 Vlastně nechápala sama sebe, co jí tak vadí. Přeci není, jejím snoubencem. Mělo by jí být jedno, s kým a co dělá.

 Ale vidět ho, jak se ona dívka sklonila k jeho rozkroku. A vidět po té, jak si ji vzal, ji nesmírně ranilo. Rozbušilo se jí srdce a slzy se jí vehnali do očí. Nedokázala to pochopit.

I nyní, když cítí, že je tak blízko, třesou se jí nohy. Nahlas polkla a podívala se do jeho tváře.

 Najednou si uvědomila, co spatřila po té, když vyvrcholil, do dívčina těla. Viděla, jak se jeho tvář změnila, a když se jeho tesáky, zakousli dívce do krku, málem vykřikla. 

Bylo to zvláštní, ale odsunula tuto informaci někam dozadu, své mysli. Její prvotní emoce zloby, týkala se toho, že miloval se s jinou dívkou.

 „Proč, mne nenávidíš?" řekl najednou, a jí se rozšířily oči v úžasu. 

Proč? No přeci proto..., nedokázala na to odpovědět sama sobě. Není přeci Adam, je to jen jeho bratr, tak proč?

 „Proč?" vydechla, „proto..., proto..." zatřásla hlavou k odporu a znovu sebou zazmýtala. „Nech mě být, Alexi. Pusť mě!" snažila se mu vysmeknout.

 On ale stál, jen ji lehce držel, a ona se přitom, nemohla skoro ani hnout.

 „Může ti to být přeci fuk! Běž si zpátky za tou dívkou, a mě nech na pokoji." Vykřikla náhle, ale po té, si uvědomila, co řekla.

Po jeho tváři, přejel slabý úsměv poznání. Zakroužil v jejím obličeji. Vadí jí to? Žárlí? Nevěřícně povytáhl obočí.

 Slyšel, jak ji divoce bije srdce. Slyšel i její tep, divoce bubnovat. A její dech, pomalu nabíral na intenzitě. 

Jemně se dotkl její tváře, a ona zalapala po dechu. Cítil to spojení mezi nimi. Cítil to tak moc, že se to nedalo snést. Celé jeho tělo, bylo rázem, jak v jednom ohni.

 „Nech mě. Prosím." Vydechla, již téměř šeptem. 

Poznal, že rezignovala. Již neměla sil, se bránit tomu, co cítí. 

„Máš ze mne strach?" Zašeptal. 

Najednou dostal tak velkou touhu, se jí ukázat, ve své druhé podobě. Tak velkou potřebu, že se mu rozbušilo srdce. 

Jen zatřásla hlavou k odporu.

 „Kdo jsi?" řekla náhle. 

„Jsem někdo, kdo by ti nikdy neublížil. Nikdy, rozumíš?"

Přikývla, a její oči, potemněli touhou. Poznal to.

 Alex se zhluboka nadechl, a pak změnil svoji podobu. Vysunuly se mu tesáky, naběhly krvavé žíly na tváři a oči zrudly. 

„Můj bože!" Vydechla Nathalie a rozšířila oči v úžasu. Zhluboka se nadechla, a přikryla ústa rukou, aby nevykřikla. 

Alex jen stál, a díval se na ni. Dával, jí čas. Dával jí možnost vstřebat tu skutečnost, co je zač. Když se její srdce trochu uklidnilo, pomalu k ní vztáhl ruku. 

„Bojíš, se mě?" řekl to tak smutným a zklamaným tónem hlasu, až ji píchlo u srdce. Ihned zatřásla hlavou k odporu. 

Byla to přeci pravda. Neměla z něj strach. Sama, se divila tomu, že se neklepe strachem, ale ze zcela jiného důvodu. Ten dotyk prstů, na její tváři, vyvolal v ní, opět ty závratné pocity touhy. 

„Jsem Wolblood, Nathalie. Na půl vampír, na půl lycantrop." Vypustil to ze svých úst tak rychle, a nyní čekal, že třeba bude chtít utéct, ale k jeho úžasu, se tak nestalo.

 Opřela hlavu o kmen stromu a zhluboka se nadechla. A znovu a znovu. Již pomalu začala ztrácet kontrolu, nad svým dechem.

 Alex ještě jednou přejel prstem po její tváři a po té, pokračoval níže, až k její tepně na krku.

 „Tolik toužím po tom, se s tebe napít, Nathalie." Vydechl. A byla to pravda. 

Cítil její vůni. Její krev, bublat v žilách. Nikdy, neměl tak velkou potřebu krve, jako nyní.

 Věděl, že to bude výjimečné, až mu její krev, bude bublat v žilách. Věděl, že až ucítí její chuť, na svém jazyku, že bude navždy ztracen, ale nedokázal si poručit. Potřeboval ji. Chtěl ji.