„Jsi tak nádherná." zabublal Adam, a přivinul si Natálii do náručí. Obejmul ji, a vrhl se na její ústa. 

„Adame!" okřikla ho Natalie a maličko se od něj odtáhla.

 Nelíbilo se jí, co dělá. Nelíbilo se jí, že se jí snaží líbat, když by každou chvíli, mohl někdo přijít. Kdokoliv. Třeba on? 

Ale však by ji to nemělo, vadit. Adam je přeci její snoubenec. To jemu, slíbila, že si ho vezme. To jeho, přeci miluje. Nebo ne? 

Ta otázka, se vloupala do její mysli, již několikrát. Již když ji požádal o ruku. Ale byla tehdy tak zdrcená a unavená, z babiččiny smrti, že únik odtamtud, sic v podobě její svatby, připadal ji, jako nejlepší řešení. 

„Za půl roku, bude naše svatba, Nathalie. Což kdybys mi dokázala konečně, že mě chceš?" zavrčel do jejího krku. 

Nathalie zavřela oči. Vůbec necítila to, co by jistě cítit měla. Touhu. 

„Adame..., já..."

 „No tak, Nathalie. Nedokázal jsem ti již dost, že jsem ochoten počkat? Ale nyní..., chci tě!" Přivinul se k ní těsněji a zabořil hlavu do jejího krku.

 Nechala ho. Alespoň to, mu dovolí. Alespoň to, přeci má pravdu. Vysvobodil ji, z její osamělosti. Utišil její bolest, po smrti její babičky a přijmul i to, že oddá se mu, až po svatbě.

Líbal ji a divoce ji tiskl. Hladil její tělo a vzrušeně oddychoval. Věděl to. Věděl totiž, že Alex stojí ve dveřích, a dívá se na ně. 

Líbilo se mu, vidět bolest a vztek, v jeho očích. Konečně měl něco, co on ne. 

„Nathalie, cožpak se ti nelíbí, naše milování? Chci tě, chci se s tebou milovat." Řekl dostatečně nahlas, a ihned zacpal Nathaliiny ústa svými, aby mu nemohla odpovědět. Aby nemohla říci, že to přeci není pravda. 

Očkem zahlédl, jak Alex bolestně vydechl. 

„Adame! Počkej!" vykroutila se konečně Nathalie, s jeho sevření.

 Sotva popadala dech, jak se snažila mu vykroutit. Upravila si halenku u krku, a v tom ho viděla. Jeho černé oči, ji propalovali pohledem. 

Adam ji jen s úsměvem cvrnknul do nosu a pak se otočil k odchodu. Měl, co chtěl. Jen ve dveřích, tiše směrem k bratrovi prohodil. „Doufám, že se dobře bavíš, bráško." 

Nathalie s Alexem osaměla. Zhluboka se nadechla a sklopila zrak. Bylo jí tak trapně. Však si ji prohlížel tak, jakoby její počínání vyvolalo v něm vlnu pobouření. 

„Já..., o..., omluvám se." Vykoktala a cítila, jak se jí žene krev do tváří. 

„Však není za co. Je to přeci tvůj snoubenec. Nemám pravdu?" řekl zvláštním tónem hlasu.

 Nathalie jen tiše přikývla. Nahlas polkla, hnula se ke dveřím, ale zastoupil jí cestu. 

„Máš jistě, po čem toužíš. Po čem prahne tvé tělo, i tvá duše." Procedil skrz zuby. 

Byl teď tak blízko, že cítila jeho teplý dech na tváři. Najednou se nedokázala ani hnout. Celá se rozklepala, a její nitro, znovu zalil, ten zvláštní pocit. 

Chytil ji za ruku a přinutil ji, se mu podívat do očí.

 „Tak řekni! Nemám pravdu?" zavrčel a mírně stiskl, své sevření.

 „Nech mě! To není tvoje věc!" vykřikla a snažila se mu vysmeknout. 

To ji ale nedovolil. Přivinul si ji do náručí. Zhluboka oddychoval a jeho černé, pronikavé oči, jí přímo hltali pohledem. 

Držel ji pevně, že nemohla se ani hnouti, ale to ona najednou, ani nechtěla. Zvláštní brnění a mrazení, rozlilo se po celém jejím těle. Najednou byla vláčná, jak hadrová panenka. 

Pak se bez dalšího varování, divoce vrhl, na její ústa. Drtil je svými tak naléhavě a zuřivě, že nemohla ani popadnout dech. 

Nikdy nezažila takové vzrušení. Ani když ji políbil Adam, to nebylo takové. 

Najednou se zadýchaně odtáhl, jakoby se popálil a poodstoupil krok stranou. 

„Jsi snoubenkou, mého bratra. Evidentně, již dostal, co chtěl. Jen by mne zajímalo, zda se v jeho náručí, přitom, když se s ním miluješ, třeseš, tak jako v mém." Vydechl to zoufale a díval se, jak jí vstoupily do očí slzy.

Když zmizela za dveřmi, rozzuřeně praštil pěstí do zdi. Nechtěl to udělat, ale prostě si nedokázal pomoci. 

V její přítomnosti, zcela ztrácel kontrolu, nad svým tělem. A bohužel, i nad svým vědomím. Táhlo ho to k ní. A vědomí, že není jeho. Že nebude nikdy jeho, rvalo jeho srdce na kusy.