„Je to ona, Alexi?" zašeptala Samanta, když osaměli.

Moc dobře si všimla toho, jak na ně jejich první setkání zapůsobilo. Ona, i její babička.

Jejich vzájemná přitažlivost, byla nesporná. Jen jeden, jediný jeho dotek, a měla pocit, že se mu Nathalie, sesune do náručí.

Alex stál u okna, v potemnělé místnosti pokoje, který osvětloval jen oheň z krbu, a díval se zamyšleně ven.

Ani se nehnul, když vstoupila dovnitř. Neodpověděl.

„Alexi? Cítily jsme to." Zkusila to Samanta znovu.

Povzdechla si. Něco takového, se nemělo stát. Ale byla si najednou jistá, že to ze strany jejího bratra Adama, byl vypočítavý záměr.

Však si všimla, mdlého polibku, který jí dal. A její reakce na ten jeho, nebyla o moc vřelejší.

„Vybrala si. Nemůžu nic dělat." Vydechl najednou, ale v jeho hlase byla znát značná bolest.

Samanta k němu vztáhla ruku, ale hned ji nechala zase spadnout podél těla. Nemohla uvěřit tomu, co se tady děje.

Když jim Adam oznámil, že si vybral nevěstu, a hodlá si ji vzít, byla šťastná, i za něj. Byla, i když Alex, byl ten, který by měl, s touto novinou přijít první.

Ne jen proto, že byl o pět minut starší. Ne proto, že ho měla raději, než Adama, ale hlavně proto, že to bylo důležité, pro jejich druh.

Alex měl něco, co mu Adam nedokázal odpustit. Co mu záviděl, a nedokázal se srovnat s tím, že jeho moc, je o mnoho větší, než jeho.

Alex byl Wolblood, na půl vampír, na půl lykantrop. V každé rodině Wolfbloodů, byl jeden. Vždy nejstarší potomek, a právě ten, měl za povinnost, se do svých osmadvacátých narozenin oženit.

Najít sobě dívku, jejich rodu, která jediná, je mu souzena. Která je jeho fated.

Pouto mezi nimi, se vytvoří ihned, po jejich prvním setkání. Jejich vzájemná přitažlivost, bude nesporná.

Ale byl tu ještě jeden problém. Pakliže se nenaplní jejich pouto, do jednadvacátých narozenin dívky, navždy zmizí.

Samanta nahlas polkla. Uvědomila si, že ten čas, přijde za půl roku. Přesně v den, kdy měla by se konat, její svatba s Adamem.

„Ale proč to udělal? Přeci musí vědět, co tím způsobí." Zavzlykala Samanta.

„Proč?" zvalo se za jejich zády. Ve dveřích stál Adam, opíral se o futro dveří, s rukama zkříženými na prsou.

„Protože můžu. Protože nyní já, budu mít něco, co nemá on. Co chce..., on." Zavrčel a udělal několik kroků, směrem k nim.

„Nevíš, o čem mluvíš!" procedil mezi zuby Alex, když se na něj otočil, „nemáš ani páru o tom, co děláš!"

„Ale vím, bráško! Konečně budu mít něco, co nemáš ty! Co potřebuješ. Co musíš mít. Však máš všechno! Sílu. Moc. Schopnosti. A co mám já?" zašklebil se, ale to již ho Alex držel pod krkem. Přimáčkl ho ke zdi a zavrčel.

„Ty jsi..., ty jsi to věděl?" vydechl a vzápětí ho pustil na zem. V jeho tváři, byla bolest, a překvapení zároveň.

„Že ona je tvou fated?" odfrkl si, „samozřejmě, že jo. Proč bych to jinak dělal?"