Nathalie, začala pomalu couvat. Seděla na zemi, vyděšeně se rozhlížela kolem, a pomalu ustupovala dozadu. Teprve když se zastavila o kmen stromu, vydechla. 

„Je tu někdo?" Podivné zafunění a tlumené vrčení, bylo jí odpovědí. 

Najednou se zpoza stromu vynořil stín. Veliký, temný stín a pomalu se přibližoval.

 Nikdy nic takového neviděla. Několik kroků od ní, se objevilo ohromné zvíře. Obrovský, chlupatý, černý vlk. 

Jeho červené oči zářily do tmy, a z jeho tlamy, vyselo pár špičatých tesáků. 

Nathalie, se najednou nedokázala ani hnout. S hlavou opřenou o kmen stromu, zhluboka dýchala, a dívala se, jak se k ní pomalu přibližuje.

 Šla z něj hrůza. Byl děsivý a majestátní. Zavřela oči. Cítila, jak se třese po celém těle. Chtěla křičet, ale z úst, ji nevyšla ani hláska. 

Najednou se její srdce uklidnilo. I její dech, nabyl normálních rozměrů. Nedokázala to pochopit, ale strach, najednou necítila.

 „Otevři oči." Ozval se nad ní, hluboký hlas. 

Nahlas polkla a udělala, co říkal. Stál teď tak blízko, že cítila jeho teplý dech, na tváři.

 „Alexi?" vydechla. Ani nevěděla, jak. Ta myšlenka, ji přišla na mysl tak přirozeně, jako dýchání.

 Chvíli jen stál bez hnutí. Rudé oči, si ji měřily pohledem, ale nic neříkal. Ani se nepřibližoval, jen si ji prohlížel. 

Zvrátil hlavu a zhluboka zavyl. Pak ji bez dalšího varování, popadl do zubů a hodil si ji na záda.

 „Drž se!" vykřikl a rozeběhl se, jako o závod. Řítil se krajinou, tak dlouho, dokud alespoň trochu, nevyprchala jeho zlost. 

Měl chuť, ji přehnout přes koleno. Nebo ji líbat, a milovat tak dlouho, až by konečně, otevřela oči a pochopila, že on je ten, kterého by měla milovat. 

Zastavil se, až u horského vodopádu. Bylo to jeho oblíbené místo. Sem chodil, když potřeboval být sám.

 Horský vodopád, dopadal do průzračné tůně, s jiskrnou vodou. Shodil ji ze svých zad a změřil si ji pohledem. 

„Proč..., proč jsi to udělal?" vykoktala a rozhlédla se kolem. 

Nahlas polkla a zavrávorala. Vypadal tak nebezpečně, a rozzlobeně. Najednou si vzpomněla na to, jak si před chvílí, bral tu dívku v zahradě. Trn žárlivosti, znovu projel jejím srdcem.

 „Viděla jsem tě. Před chvílí. Ty..., ty..., maniaku. Ubožáku. Líbilo se ti to s ní?!" 

„Ještě slovo, a neznám se." Zavrčel náhle, těsně u jejího ucha.

 Došlo mu, co se asi stalo. Měl na ní vztek. Měl vztek na Adama. Ale hlavně měl vztek na sebe, že jí nedokáže odolat. 

„Nemělo by ti to být jedno? Jak to, že neležíš v posteli s Adamem? Jak to, že tě nelíbá. Nehladí, a nepřivádí tě k šílenosti, již jen tím, že se tě dotkne?" Vycenil na ni zuby a ohnal se. Věděl, co dělá, nikdy by jí neublížil, ale Nathalie, ustoupila vyděšeně stranou.

 „Tak co, Nathalie! Mluv! Proč se zrovna teď, nemiluješ s Adamem? Proč nevzdycháš, pod jeho tělem? Proč?" Byl tak moc rozčilený, a nehodlal to skrývat.

 Však je jeho fated. Ona jediná, dokáže ukočírovat jeho upíří podstatu, která sílí každým dnem, víc a více. Od té doby, co se z ní napil, již její krev potřebuje. Musí ji mít. Prahne po ní.

 A ona jediná, dokáže přijmout lykantropa, který se zrodí, po jejich prvním spojení.