„Takže co bude?" usmála se Isabel, „Půjdeme na to hned? Nebo máte nějaký problém?" Vykouzlila svůj nejmilejší úsměv, a bezděčně zapátrala očima po místnosti, jestli od někudy nevyskočí, její povedené dvojče. 

„Problém?" Vydechl Rasten, vyveden jejím chováním z míry. Ta ženská se mu zdála vážně divná.

 „No..., někteří muži potřebují modrou pilulku, aby..., „ dodala si odvahy a pohodila rukou k jeho rozkroku, „aby se jim postavil." Za sebou uslyšela udivené vydechnutí, přidušený smích jednoho z mužů a viděla jeho nevěřící a téměř vražedný pohled. Že by to přehnala? Oni si začali, napadlo ji a zastrašit se nenechá. Tentokrát ji nikdo nedoběhne. 

Rastenovo obočí vystřelilo vzhůru. Jestli ta ženská není blázen, tak si s ním evidentně hraje. Nevěřícně zatřásl hlavou. Nechápal, co myslí onou pilulkou, ale podezřívat ho z toho, že není muž? To byla jedna z největších urážek. 

„Víš kruci, kdo já jsem?" Zavrčel varovně. 

„Můj budoucí manžel?" Rozhodla se hrát tu hru až do konce s úmyslem, za každou cenu nad Danielem tentokrát zvítězit. Je jí kruci už jednadvacet, a ještě nikdy ho nedoběhla. Tentokrát to ale bude jiné. Tentokrát zvítězí ona, i kdyby měla tomu chlapovy své panenství opravdu dát. 

„Ta ženská, se mi snad zdá?!" Vydechl Rasten směrem k bratrům. „Je určitě posedlá ďáblem."

 „Taky mám ten pocit." Zamumlal Garett, stojící vedle něho. I on se právě akorát stačil vzpamatovat. 

„Určitě to bude tou ránou do hlavy," pokusila se Amélie mírnit náčelníkovu zlost, „Musela být pořádná, když omdlela."

 „To ovšem neomlouvá její drzost!" Přejel Isabel nenávistným pohledem, „Měl bych tě nechat zmrskat. Nebo zavřít do hladomorny!"

 Amélie se nadechla, aby se svého syna znovu pokusila usměrnit, pak ale poznámku spolkla. Oni žádnou hladomornu přeci nemají. Rasten byl dobrý náčelník a pán svému lidu. Za jeho vlády ani chudý lid netrpěl hladomorem a dokázal je ochránit před častými válkami mezi klany. A něco jako hladomorna, se u nich nevyskytuje už pěknou řádku let. 

Zaměřila se na Rastenův pohled. Ta dívka ho evidentně zaujala. Líbila se mu, a jakému muži také ne. Však byla překrásná. Až překvapivě, protože takovou přirozenou krásu, měla málokterá z žen. Tato těžká doba, nahrávala mnoha nemocem a epidemiím. Její tvář nenesla známky žádných chorob. Zřejmě nikdy nepodlehla ani neštovicím, ani jiné kruté nemoci, které mohli zničit její dokonalou pleť. I její zuby byli neuvěřitelně zdravé a bílé. Nikde neměla ani škrábnutí, a to také nebývalo zvykem. Sice ještě nespatřila celé její tělo, ale zdálo se, že je bez poskvrnky. A jak voněla. Neměla ponětí, odkud se u nich tak náhle ocitla, ale nemohla se dlouho trmácet nehostinnou krajinou, protože byla zcela čistá a voňavá. 

„Zmrskat?" zašklebila se Isabel, „Takhle vy se zde chováte, k ženám? Ke své budoucí ženě?" Rozhodla se nepolevit ve své hře, kterou ovšem začal její bratr. I když výraz toho muže ji nyní skoro naháněl strach. Byl vážně jak opravdový.

 „I k ženám se chovám dle toho, jak si zaslouží!" zavrčel na ni, „A ty moc dobře víš, že žena je vždy podřízena muži. Musí ho poslouchat za každých okolností. A já..., jsem náčelník klanu, tak bys měla dvojnásob vážit svá slova!"