Isabel svého statného muže s láskou umyla a dala mu pocítit nejvyšší rozkoše. Postarala se o něj po všech stránkách a bylo nasnadě, že ji náčelník po té, jako vždy odpustí. 

Koneckonců byla si jistá, že neexistuje nic, co by ji neodpustil. Občas svého horala podezřívala z toho, že mu snad ani trochu nevadí, když jak on říká..., zlobí. Mohl se na ni alespoň chvíli mračit, a ona si ho pak udobřovala tím nejkrásnějším způsobem, jaký si dovedl představit.

 A miloval ji určitě i proto, že ona se na rozdíl od některých dívek této doby, nestyděla za svou touhu k němu a projevovala mu ji čím dál odvážněji. Však jaký muž by odmítl, kdyby si ho žena chtěla udobřit tím, že ho uspokojí svými ústy? Žádný, to bylo jisté. 

Ona se nestyděla za to, obdivovat jeho kopí a prokazovat mu touhu a vášeň. Hrát si s ním a mazlit a hlavně chválit. Přeci i muž měl city a pochyby, nejen žena, a i když byl takový hromotluk, jeho srdce tlouklo stejně, jako v jejím útlém těle.

 Ano, jejich láska stále sílila. Náčelník byl šťastný a jeho lid spokojený. A šťastná byla i Amélie. Brzy dohnala kuchařku Bertu a mohla se chlubit svými vnoučaty. Za nedlouho totiž porodila i Miura dvojčata, a vypadalo to, že Isabel bude zase v očekávání.

 Rasten opět chodil několikrát denně kontrolovat mísy se zrním, a opět byl čím dál nervóznější, když stále neklíčilo. Kategoricky odmítl ďáblův nástroj v podobě těhotenského testu z jejich doby. Ale brzy se dočkal, a jako první se to samozřejmě dozvěděli jeho muži, což jim dalo další příležitost k oslavě. 

Náčelník své děti miloval. Syny vychovával přísněji, jak bylo v této době zvykem, ale Isabel neprotestovala. Však přeci chtěla, aby z nich vyrostl stejně statečný a chrabrý muž, jako z jejího manžela. Ale své dcery Rasten rozmazloval stejně, jako svou ženu. Za to ho ale Isabel peskovala, i když jen tak naoko. 

Cožpak na něj by se mohla někdy zlobit? Ne, to prostě nebylo možné. Její statný horal byl totiž k pomilování, ať se nacházel v jakémkoliv rozpoložení. A stejného názoru, byl zřejmě i Rasten ohledně své ženy. A snad právě proto, jejich láska stále sílila. 

Daniel s Isabel se nikdy neodloučili. Do konce jejich života nebylo dne, kdy by se alespoň na chvíli neviděli. Potřebovali se stejně, jako když se narodili. A jejich vzájemné pošťuchování a stejný způsob humoru, bavil i ostatní. A dokonce i Rastena, který si svého švagra zamiloval. 

I když se Daniel nikdy nenaučil ohánět mečem, nikomu to nevadilo. Z Rastenova hradu vytvořil pohodlné místo pro život a muži ho přímo zbožňovali za jeho pivo. A když přišel poprvé s první vypálenou slivovicí, mohli se všichni chlapi přetrhnout v předhánění se chvály. 

Jistě..., byli dobré i horší dny. Štěstí střídal smutek, ale jejich láska je předurčovala k tomu, aby všechno zvládli. A právě proto, že ani na jediný okamžik nepřestal milovat jeden druhého, byl jejich život tak krásný a šťastný, jak si jen dovedli představit.