„Paní..., prosím, nemohla byste..." vydechla dívka, která se odvážila Isabel oslovit, když procházela nádvořím, „Můj muž je už hodně unavený a večer jen ulehne..." Zčervenala a sklopila zrak. Isabel ale věděla, kam její slova míří. Rasten své muže a tedy i sebe, opět tvrdě proháněl na kolbišti, i mimo něj. A to jako pokaždé, když se na ni zlobil a měli takzvanou tichou domácnost. 

„I můj muž, paní." Přidala se další a další, až se kolem ní utvořil hlouček nešťastných žen, trpících tím, že jejich muž následkem únavy, není schopen vykonávat manželské povinnosti.

 Isabel měla ovšem co dělat, aby se nezačala smát. Tento stav, kdy se na ni Rasten zlobil, ale nedokázal ji jako jiní muži nařezat, a trestal ji tedy svým nezájmem, prolínal celý jejich dlouhý život. Občas se prostě Isabel neudržela a provedla něco, co si vyžádalo náčelníkův hněv. Pak ovšem následovala několikadenní tichá domácnost, ale trpěli tím jen jeho muži a hlavně Rasten.

 On po své ženě nepřestal toužit až do svého posledního vydechnutí. Ona svého muže zbožňovala i tehdy, když se na ni mračil jako bouřkový mrak. Však byl tak roztomilý. Trestal ji tím, že s ní nemluvil a trucoval, ale stejně ji nedokázal nic odmítnout.

 A Isabel si vlastně užívala i tyto dny. Líbilo se jí, když pak po nějaké době za ním přišla, a požádala ho o to, aby ho mohla odprosit tak, jak se to dělá v jejich době. Samozřejmě vždy souhlasil, a Isabel vždy pocítila nádherný pocit uspokojení, když nad svým mužem vyhrála. 

Ano, její statný horal, byl muž, se vším všudy a měl jen jednu, jedinou slabost..., svou ženu, kterou bezmezně miloval a ctil až do konce života. 

Tyto jejich občasné dny tichých hádek, byli úsměvné i pro Daniela s Amélií. A byli by úsměvné i pro ostatní muže, kdyby nevěděli, že je po té čeká několik perných dnů. 

Isabel slíbila ženám, že se pokusí svého muže udobřit. Nechala pro něj naplnit káď horkou vodou a čekala na něj v ložnici. Ženy po večeři odešli do pokoje svých mužů a muži ještě rokovali a popíjeli.

 Svlékla se, aby nakojila dvojčata. Sedla si na postel a přes klín si přehodila pokrývku, pak každé dítě přiložila k jednomu prsu. Když se otevřely dveře a do pokoje vstoupil Rasten, zůstal chvíli stát, dívaje se na ni.

 „Můj pane..." Usmála se Isabel na svého muže, který po ni evidentně nesmírně toužil. 

Obě děti se jako pokaždé, když se jejich otec objevil poblíž, zachruli, jakoby ho cítili. Vyžadovali si jeho pozornost. Bylo pravdou, že jediný, u kterého byli děti v klidu, byl jejich otec. Když plakali, a prošli po té náručí všech okolo, aniž by se jejich pláč utišil, stačilo, aby si je náčelník vzal do své mohutné náruče, a byl klid. V tu chvíli pláč ustal, jako když utne. 

Isabel dvojčata nakojila, a když je chůvy odnesli do vedlejšího pokoje, vstala, aby se oblékla.

 „Neoblékej, se má paní," vydechl náčelník. Pomalu se svlékl a položil se do horké lázně, „Umyješ svého muže, má paní?" 

„Velmi ráda, můj pane." Usmála se Isabel na svého horala a odhodlaně odhodila pokrývku stranou.