Rasten nesl Isabel do svého pokoje a nikdo, ani Amélie, se ho nepokusila zastavit. Bylo jisté, že s ní potřebuje být sám, a na přivítání měli dost času po té. 

Postavil ji na podlahu vedle postele a zakroužil v jejím obličeji. Přejel pohledem celé její tělo od hlavy až k patě, jakoby si chtěl navždy vštípit do paměti její krásu. Třesoucími prsty ji pohladil po tváři a pak opatrně zatáhl za šňůrku, pod jejími prsy. 

Isabel polkla, aby se ohradila, ale dokázala vykouzlit jen váhavý úsměv. Tak moc si přála být zase jeho, ale náhle si připadala tlustá. Však její břicho bylo prostě obrovské. 

„Můj..., můj pane. Jsem..., jsem..." 

„Překrásná...," přerušil ji, protože pochopil její váhání, „Chci tě vidět, má paní. Chci se pokochat tvojí krásou."

 Isabel se zhluboka nadechla, aby si dodala odvahu. Nedokázala se mu vzepřít, protože to ani nechtěla. Toužila po něm, ale jeho obdivný výraz, když se mu podařilo ji vysvléci z oděvu, jí prozradil, že její obavy nejsou na místě. Z jeho pohledu vyčetla všechno, co tam chtěla vidět. Lásku, obdiv, touhu, i vášeň.

 „Můj bože!" zašeptal a pohladil ji po břiše, „Tvé bříško je obrovské, má paní," obě dlaně přiložil na samý jeho vrchol, „Jsi tak krásná..." Dýchal ztěžka, a z Isabel již spadli poslední kousky obav. Náhle se její břicho pod jeho dotekem zavlnilo. A znovu a znovu. 

„Cítí tě, můj pane," usmála se Isabel, „Vypadá to, že tě poznali, Rastene." Rasten udiveně zamrkal a skoro fascinovaně zíral na vlnící se bříško. 

„Poznali?" Polkl, a když se pod jeho dlaní utvořil veliký hrbol, nahlas se rozesmál. 

„Ano..., budeme mít dvojčata."

 „Jsou dva?" Vykulil oči. 

„Ano..., chlapec a děvče. A jsou zdraví. Všichni jsme zdraví..., v naší době je zdravotnictví hodně vyspělé, tak vím, že se nemusíme obávat."

 „Můj bože..., má paní...," šeptal Rasten se slzami v očích, stále hladíc její břicho, „Zemřel bych, kdyby ses nevrátila. Nemáš ani tušení, jaká bolest zasáhla mé srdce. Nemůžu bez tebe žít." 

„Ani já bez tebe, Rastene." Vydechla, a nechala slzy téct nekontrolovatelně po tváři. Vůbec nechtěla pomyslet na to, jak trpěl, když se nevrátila. Historie se ale přepsala, a on si zaplať bůh nic nepamatoval. 

„I já bych tě chtěla vidět, můj pane." Zašeptala a pod jeho pohledem zrudla jako rajče. Neubránila se tomu, ale velice toužila po tom, spatřit opět jeho dokonalé tělo. Jen se usmál, a pak se bez rozpakování a bez jediného slova zcela vysvlékl.

 „Můj pane...?!" Vydechla udiveně a zároveň obdivně, když znovu spatřila tělo, které bylo jako vytesáno z mramoru. A když sklouzl její pohled k jeho rozkroku, zrudla ještě více. Byl připraven v celé své kráse a velikosti.

 „Toužím po tobě," řekl jen upřímně a pokrčil rameny, „Mé kopí tě cítí," pohladil ji po tváři a přivinul si ji do náručí, „Tolik jsem strádal touhou po tobě, Isabel. A nyní tak moc toužím po tom, se s tebou milovat," nečekal už na její slova. Vyhoupl si ji do náručí a položil ji na svou postel, „Budu něžný," řekl ztěžka, když si lehal vedle ní, „budu dávat pozor, má paní, ale potřebuji tě."

 „A já tebe." Přitáhla si jeho hlavu k sobě a hladově mu vrátila jeho polibek.