„Co se to tam...?" Zamračil se Daniel a otočil se směrem, odkud přicházel podivný povyk. Všichni lidé se začali sbíhat k jednomu místu. A neustále přibíhali další. Daniel s Robertem udiveně hleděli na jejich podivné počínání. Mezi jednotlivými výkřiky, však nedokázal rozpoznat, co volají. Zaslechl jen několik výroků.

 „Bůh nás vyslyšel!" Volal jeden.

 „Kde je náčelník?!"

 „Boží zázrak! Náčelník bude konečně šťastný!" Volali další.

 „Paní se vrátila!" Zaslechl Daniel nakonec a srdce se mu rozbušilo. Konečně mu došlo, co se tam děje. Udělal několik kroků, když ji spatřil.

 „Isabel?" Vykřikl a několik sekund na to, ji svíral ve svém objetí.

 „Páni!" zamrkala Isabel, „Ani jsem neomdlela." 

„Asi si pomalu začínáš zvykat, sestřičko, "rozchechtal se Daniel šťastně a přehlédl ji pohledem, „čekáš paterčata?" vykulil oči, když viděl její veliké břicho, „Že ti to ale trvalo..." Zašeptal pak, a sevřel ji v náručí. 

„Holčičko!" Vykřikl Robert radostně, „Už jsme měli strach, ale Daniel věřil..."

 „Přišla jsem na to, konečně znám tajemství náhrdelníku, ale..., kde je Rasten?" Vydechla a oči všech se podívaly směrem k místu, kde muži cvičili boj.

 I muži na kolbišti zpozorněli. Podivný povyk upoutal jejich pozornost. Boj ustal a všichni nyní stáli a dívali se k hloučku lidí.

 Rasten udělal dva kroky vpřed a zastavil se vedle Garetta. Srdce se mu rozbušilo jako na poplach. Sice neslyšel co volají, ale hlavou mu prolétlo jakési očekávání. Nohy, ale jakoby mu náhle přirostli do země, protože strach, že ona naděje bude opět planá, jakoby ho upoutala na místě. 

Několik dlouhých sekund se díval bez hnutí ke skupince lidí, která se vzápětí rozestoupila. A pak ji spatřil. Stála tam, ve stejných šatech, ve kterých před čtyřmi měsíci zmizela. Dlouhé, černé vlasy ji spadali až k pasu a své ruce měla sepnuté na svém břiše. Byla tak krásná, až mu to bralo dech.

 „Má paní..." Vyšlo z jeho hrdla sotva slyšitelně. Zaslechl to jen Garett, stojící vedle něho. Sebral meč, který náčelníkovy vypadl z dlaně, když se pomalu jako ve snách rozešel k ní. 

I Isabel když spatřila svého statného horala, vykročila k němu. Rasten se zastavil jeden krok před svou ženou a snažil se potlačit slzy, které se mu hrnuli do očí. A pak udělal něco, co náčelník ještě nikdy neudělal. 

Dlouze se na ni podíval a pak před ní poklekl na jedno koleno. Sklonil hlavu a přiložil pěst na své srdce. Život, jakoby se na hradě náhle zastavil. Všichni udiveně hleděli na svého náčelníka. Ženy stěží potlačovali pláč a muži k němu vzhlíželi s obdivem a úctou. Ono gesto totiž znamenalo nejvyšší hold, který mohl náčelník učinit. On nikdy neklekal a tímto jí dával najevo svou naprostou oddanost.

 „Má paní..." vydechl do země, a když k ní vzhlédl, Isabel se rozkutáleli slzy po tvářích.

 „Můj pane..." dostala ze sebe stěží, ale to již Rasten vstal a sevřel ji v náručí. Dlouze ji k sobě tiskl, jakoby se bál, aby znovu nezmizela. Pak vzal její tvář do dlaní a zakroužil v jejím obličeji.

 „Mé srdce pukalo žalem," zašeptal, „Ale nyní přetéká štěstím." Pak se vrhl na její ústa a dlouze ji políbil. 

„Ach Rastene..., tolik tě miluji. Měla jsem takový strach, že už tě nikdy neuvidím..." Polykala slzy, když se maličko poodtáhl. Setřel palcem mokrou stopu z její tváře a přehlédl ji vroucím pohledem. 

„Má paní..., tvé bříško značí, že zanedlouho..." 

„Ano..., jsem jak balón," zasmála se šťastně, „Za měsíc, se narodí tvůj dědic, můj pane."

 „Ale překrásný to balón..." vydechl a vyhoupl si ji do náručí. 

„Jsem moc těžká, Rastene. Neuneseš mě, já..." Pokusila se zaprotestovat, ale schoulila se mu do náručí. 

„Ach má paní..., třeba i s postelí." Zasmál se a pomalým krokem se rozešel k hradu.