„Jen klid, holčičko," snažila se Isabel uklidnit Laura, „Přijdeš na to. Jen přemýšlej." Všichni už byli doma v obývacím pokoji a Isabel si lámala hlavu nad tím, jaké to zaklínadlo platí na její náhrdelník.

 „Já vím, mami. Musím na to přijít, ale..., pokaždé se to stane tak náhodou. Nikdy ani nevím, co řeknu a najednou..." 

„Nezapomeň na to, až tam budeš, že bychom všichni za tebou pak na nějaký čas se rádi podívali. Nemůžeme zůstat, ale chvíli bychom se zdrželi a poznali tvého Rastena. Chtěla bych vidět Daniela a Miuru a svá vnoučata."

 „Ach ano. Určitě vás zavolám, i já si moc přeji, abyste poznali Rastena. Taky Miuru a viděli Daniela." 

„I já se moc těším na svá pravnoučata, děvče." Sevřela Olívie Isabelinu dlaň. 

„Já vím, babi. Přijdu na to zaklínadlo. Musím..., a pak vás zavolám. Kdyby to šlo, pošlu vás tam hned, abyste poznali život a lidi, které jsem si zamilovala. Bože! Království za to!" Rozesmála se Isabel, a v tu chvíli v obývacím pokoji osaměla.

 „A sakra!" Vydechla Laura, když se vzpamatovala jako první. Ona již časem cestovala několikrát, tak ihned pochopila, která bije. A vzápětí to pochopil i její muž a Olívie. Nacházeli se opět na hradě Sword Castle, ale v roce 1421.

 „Mami?!" Ozval se náhle Danielův hlas za jejich zády. Všichni tři se otočili a zjistili, že na ně udiveně hledí několik lidí. Mezi nimi i Daniel. Vypadal ale jinak. Jakoby dozrál. A krátký vous na jeho tváři, dodával mu mužnosti. 

„Tati? Babi?" Vykřikl pak a vzápětí se se všemi radostně objal. Po bujarém přivítání, seznámil všechny s Amélií, Miurou, Vernonem a Flintem, kteří jak se zdálo, si už pomalu na ona ďábelská a náhlá zjevení začínali zvykat. „Takže říkáte, že Isabel jen vyslovila přání a najednou jste zde?" Povytáhl Daniel obočí. 

 „Ano..., přemýšlela nad tím zaklínadlem, a náhle..." Pokrčila Laura bezmocně rameny. 

„Neboj, mami. Přijde na to. Vrátí se. Musí..." Povzdechl si Daniel, když si vzpomněl na Rastena. Právě byl s Garettem a se svými muži na lovu. Neustále musel něco dělat a být v pohybu, protože ho bolest a stesk po jeho ženě přímo zabíjela za živa.

„A kde je tedy ten Isabelin nápadník?" Zamrkal Robert, „Rád bych poznal muže, který dokázal okouzlit moji holčičku a přivést ji do jiného stavu."

 „Roberte Morgane!" Zamračila se Laura na svého manžela. Ten však nepochopil její pokárání. Jeho geniální mysl vědce, který neustále ležel v knihách, nechápala rozdíl mezi upřímností a netaktností.

 „No, tati..." odkašlal si Daniel, dívajíc se kamsi za jeho záda, „Myslím, že náčelník právě přišel."

 Robert Morgan se otočil a stanul tváří v tvář muži, který na něj hleděl tím nejpronikavějším pohledem, jaký kdy spatřil. Jeho majestátnost a síla z něj čišela na první pohled. Nikdy neviděl tak statného válečníka a muže. A tak pohledného. Už se nedivil, že dokázal jeho dceru okouzlit. Byl silný a vysoký. Oblečen ve skotský kilt a vysoké kožené boty. Na zádech mu visel luk a obrovský meč, kterému právě svíral rukojeť v dlani. Všichni stáli a mlčky čekali, co se bude dít. Věděli totiž, že Rasten rozhovor slyšel, a nyní bylo na něm, jak se zachová. Mohl ho za jeho slova nechat zavřít a potrestat. Však náčelník byl přeci v klanu roven bohu.

 „Náčelník klanu MacPhelanů. Rasten MacPhelan. Pán hradu Sword Castle." Řekl Rasten po nekonečně dlouhé chvíli, dívaje se Robertovy zpříma do očí. Pak kývl hlavou a položil pravou pěst na své srdce. Náčelník nikdy před nikým neklekal. Pozdravil ale Roberta způsobem, kterým mu dával najevo, že ho bere jako sobě rovného. Daniel to pochopil a stiskl otci paži. Ale pochopil to i Robert. 

„Robert Morgan," kývl hlavou, „Otec dívky, která vás miluje, mladý muži. A která nosí pod srdcem vašeho dědice."