„Někde, které nikdo nenajde...?" vydechla Isabel a na moment zůstala stát bez hnutí, „Ale tati..., třeba část hradu, kde měl pokoj Daniel s Miurou, je celá zbořena, vůbec nevím..." zarazila se, když ji v hlavě najednou zazněla Rastenova slova, „Věřím, že navždy zůstane neobjevena, protože není uměle vytvořena, má paní." Do široka rozšířila oči a zalapala po dechu. Pak se otočila a pohlédla do rohu místnosti, a pak na svůj prst, na kterém se leskl prsten, který dostala od Rastena. 

Zhluboka se nadechla, aby se trochu uklidnila. Najednou dostala strach, že naděje, která se najednou rozhořela v její mysli, bude planá. Jako ve snách se rozešla k místu, kde byla Rastenova skrýš. Pohladila kamennou zeď a pomalu přejížděla prsty v místech, kde tušila, že by se mohla nacházet. 

„Stalo se něco, holčičko?" Podivil se Robert Morgan jejímu počínání. 

„Tady tati..., pokus se prosím vyndat tento kámen." Když se Robertovy konečně podařilo kámen vysadit ze zdi, poodstoupil. Nikdo pomalu ani nedýchal, ale všichni mlčeli. Isabel nakonec s hlubokým nádechem sáhla do vzniklého otvoru. Pak vytáhla jakési plátno, celé zakapané voskem. Když ho rozbalila, zjistila, že je to jakýsi svitek. Třesoucími prsty ho rozevřela a po tvářích se jí spustily slzy. 

„To je psaní od Rastena," zašeptala a začala nahlas číst, „Má paní, Mé srdce puká bolestí a steskem po tobě. Nevzdávám se ovšem naděje na to, že se ke mně vrátíš. Minuty, dny, týdny a měsíce ubíhají, a já ani na jedinou minutu, nepřestal doufat. Chtěl bych vidět tvé rostoucí bříško a vyrůstat naše děti, má paní. Toužím tě ještě sevřít v náručí, pomilovat tě a říci ti, že jsem navždy tvůj. Nepřestanu doufat a čekat na tvůj návrat. I kdyby to trvalo jakkoliv dlouho. Budu čekat do té doby, dokud si mě bůh nezavolá k sobě. Navždy tvůj oddaný Rasten MacPhelan. Náčelník klanu MacPhelanů a pán hradu Sword Castle. Léta páně 9. 9. 1421

Isabel dočetla a po tvářích se jí kutáleli slzy jako hrachy. Laura ji konejšivě sevřela v náručí. „Ach mami," zavzlykala, „Jak moc musel Rasten trpět. Však na mě čekal marně. Nevrátila jsem se..."

 „Ano holčičko," ozval se hlas jejího otce, „To máš pravdu. Koukám, že jsi pochopila podstatu toho všeho. Opravdu na tebe čekal marně. Prožil svůj život sám a bez tebe..., ale vše bude smazáno, když najdeš náhrdelník..." 

„Tedy říkáš tati, že si nebude pamatovat utrpení, které cítil, když se vrátím?" Zašeptala s nadějí.

 „Ne, Isabel. Jak jsem řekl..., nemůžeš se vrátit v čase svého bytí. Což znamená, že se nevrátíš do doby, kdy jsi odešla. Nemůžeš cestovat zpět napříč svému věku. Můžeš se vrátit nyní, když najdeš náhrdelník. Tedy uběhli čtyři měsíce od doby, co jsi zpět, a když se vrátíš, i Rasten to bude cítit stejně. Minulost se smaže a přepíše a Rasten si bude pamatovat jen to, co se stalo, než ses opět vrátila."

 Isabel polkla a náhle cítila, že se jí vrací naděje. Však představa, jak Rasten trpěl, byla tak trýznivá. Ale bylo to bohužel tak. Ona se po čas jejich bytí nevrátila. Zůstal sám a i Daniel prožil život bez ní. Prožili svůj život a uběhla léta a staletí, než ona náhrdelník opět našla, aby se mohla vrátit. Ovšem víra v to, že se historie přepíše, když se vrátí, ji držela nad vodou. 

Vztáhla ruku a znovu sáhla do otvoru ve zdi. Pak vytáhla ještě jeden balíček, celý zakapaný voskem. Byl tam. Její náhrdelník.

 „Tedy se vrátím," vydechla, „Uběhli čtyři měsíce, a tedy Rastenovo utrpení, o mnoho zkrátím."