Když Isabel vešla do největší hradní místnosti, rozbušilo se jí srdce. Na moment se zastavila ve dveřích, než dostala odvahu vstoupit dál. 

Místnost byla prázdná, bez jakéhokoliv nábytku. Nebylo tu nic z toho, co si pamatovala, jen velký kamenný krb v rohu místnosti. Nebyla tu obrovská postel, na které s Rastenem spali. Ani truhlice na oblečení. Ba ani káď, ve které se koupali. Na stěnách nevysela žádná Rastenova trofej, ani jeho meče a zbroj. Nebyl tu její krásný šat, který ji pořídil a žádné tkané koberce na stěnách. Podlaha už nebyla obložena dřevem, aby se cítili pohodlněji. Chyběl tu i stůl a židle. Místnost byla prázdná, kamenná a studená jako led. Zůstaly jen kamenné zdi a podlaha.

 Isabel stála uprostřed pokoje a po tvářích jí tekly slzy. Byl to zvláštní pocit, být někde, kde zdánlivě před krátkým časem byla tak šťastná. Kde spávala se svojí životní láskou, a přesto je dělil čas tak neuvěřitelně dlouhý.

 „Když je čas ohebný..., tak proč ho nedokáži ohnout a vrátit se k němu?" 

„Jo holčičko, kdyby to bylo tak jednoduché, lidstvo by se už dávno samo vyhubilo," řekl smutně Robert Morgan, „Lidská nátura se nemění. A kdyby lidé měli takové možnosti, zneužívali by to pro svůj prospěch. Jsou možná možnosti, o kterých obyčejný člověk nesmí mít nikdy ani tušení. Možná do té doby než se lidé změní, budou jim jisté schopnosti odepřeny..., ovšem..., to se nikdy nestane. Lidé nikdy nezmoudří. Na to bůh čeká marně." 

„Tak tohle byl tedy tvůj pokoj?" Vydechla Laura dojatě.

 „Byl to pokoj náčelníka klanu, mami. Rastenův pokoj a potom náš," zavzlykala, „Dva dny na to, jsme měli mít svatbu. Vše bylo připraveno a Rasten byl tak šťastný, mami. Chybí mi. I Daniel mi moc chybí."

 „Ano..., snad můj chlapec byl šťastný," utřela si Laura slzy, „Tys mu ale také jistě chyběla. Nikdy jste nedokázali se od sebe na dlouho odloučit."

 „Byl to chytrý a silný muž, drahá," konejšil svou ženu Robert, „Jistě byl šťastný. A jestli byl náčelník jen z poloviny takový, co říká Isabel, žil dlouhý život."

 „Tak ráda bych poznala toho tvého horala. Muže, kterého sis zamilovala," přivinula si dceru do náručí, „A přeci jen bych byla klidnější, kdybych věděla, že tam na sebe dáváte pozor. Daniel byl vždy trochu lehkovážný a..." zamrkala a náhle se pátravě zadívala na svou dceru, „Isabel..., Daniel by přeci hledal možnost, jak tě přivézt zpět..." 

„To ano, mami, ale..."

 „Žádné ale! Je to tak!" vydechla přesvědčena oním zjištěním, „Udělal by cokoliv, aby ses vrátila. Zkus přemýšlet, jako on. Jste přeci dvojčata..., vždy jste byli tak nějak na sebe napojeni. Máte stejné myšlení a stejný humor..., holčičko, já tomu věřím." Isabel zamrkala a zapátrala v matčině tváři. 

„Tvá matka má pravdu," přidala se babička Olívie, „Daniel je sice poděs, ale chytrý poděs. Po tvém otci." Robert Morgan se na svou matku naoko zamračil, ale přikývl. 

„Jistě, holčičko," řekl zadumaně, „Přemýšlej jako on. On věděl, že za šest set let, onen hrad bude vypadat zcela jinak. Věděl, že nemůže šperk zanechat někde, kde by byl za ta staletí jistě nalezen. Někde, kde by byl předpoklad toho, že ho za ta staletí hledači pokladů najdou. Nebo na místě, o kterém si byl jist, že tu za ten dlouhý čas už nebude..."

 „Ty myslíš...?" polkla Isabel ztěžka a opět se neubránila pláči. 

„Jsem si jist, holčičko! Nenechal by ho třeba ukryt v onom dubu, protože byl předpoklad, že tu za dlouhých šest set let nebude, ale někde..." povytáhl obočí, „Přemýšlej, holčičko!"