„Sword Castle." Zašeptala Isabel, když auto jejího otce zastavilo pod hradem. Zatoužila po tom, aby ji sem odvezl a nyní s tlukoucím srdcem hleděla k hradu. Dlouho jí trvalo, než dokázala vystoupit a vydat se kamennou stezkou k hradní bráně. Její otec s matkou a babičkou šli pomalu za ní a neodvažovali se na ni ani promluvit. 

Vzpomínky, které cítila při každém pohledu kolem, byli tak trýznivé. Sword Castle, jako každý středověký hrad, byl v současnosti opuštěný a zničený. Některý z hradů více, některý méně. Ale zdálo se, že k němu byl čas milosrdný. Stále z něj šla majestátnost a síla, kterou mu vtiskl jeho pán. Náčelník klanu MacPhelanů, který zde před více jak šesti sty lety vládl. 

Isabel se zahleděla na polorozbořené hradby a rozbořené ohrady a do očí ji vstoupili slzy. Zastavila se na spodním nádvoří a zadívala se do dáli. Vypadalo to tu jinak. Cvičiště, kde Rasten se svými muži cvičili v boj, bylo zarostlé a zanesené hlínou. Všude bylo plno popadaného kamení z hradeb nad ním, ale když zavřela oči, jakoby zde Rastena viděla. Jakoby slyšela řinčící meče a cítila jeho pohled. Pohled, který na ni upřel pokaždé, když se objevila na blízku. Viděla jeho mohutné paže, jak svírají onen velký meč a jak se s ním umně a statečně ohání. Polkla slzu a jako ve snách, se vydala dál.

 „Pane bože..., on je stále tu!" Vykřikla, když spatřila obrovský dub. Omámeně se dotkla jeho popraskané kůry a pak ho plačíc obejmula. Dub, pod kterým se s Rastenem milovali. Byl mohutnější, a už značně sešlý věkem, ale stále tu byl. 

„Zde..." ukázala před sebe, „zde býval potok a venkovní lázně." Řečiště bylo již zanesené a po vodě ani památky. I tráva již zde byla jiná. Ale když strom obešla, klesla ztěžka na kolena. „Tady jsme se milovali." Pohladila měkký mech. Jakoby ono místo, bylo téměř nedotčeno zubem času.

 Zde ji Rasten položil do měkkého mechu a miloval ji tak, že ještě stále měla pocit, že cítí jeho prsty na své kůži. Zavřela oči a vztáhla hlavu k nebesům. Byla si na sto procent jistá, že zde i Rasten pobýval většinu času, když se ztratila. Položila ruce na své ohromné bříško, které se náhle divoce zavlnilo. 

„I jeho děti ho cítí," zašeptala, „Cítí ho tu. Je to už tak nesmírně dlouho, co zde nad námi truchlil, a přesto mám pocit, že ho cítím." Nečekala na odpověď, kterou by ani nedostala. Však ani její matka, nebyla schopna toho, aby se ji snažila konejšit.

 Pomalým krokem se Isabel vydala přes zahradu, která už dávno nebyla osázena bylinkami, které Amélie tak milovala. Ani zeleninou a ovocem. A ani dřevěná branka, která vedla na hlavní nádvoří zde dávno nebyla. Dokonce i kamenná studna byla zasypaná a zavalena kamením. Zastavila se několik kroků od hlavních dveří do hradu. Nohy měla jako z vosku a musela se několikrát nadechnout, aby dostala odvahu, vstoupit dovnitř. 

„Jestli tě to bolí, holčičko, tak tam nemusíš chodit." Pokusila se jí Laura uklidnit.

 „Musím, mami. Potřebuji se alespoň ještě jednou v životě podívat na místo, kde jsem byla tak šťastná. Na náš pokoj. Na Rastenovu ložnici, a místo..., kde jsem mu darovala své panenství."