Isabel se unaveně chytla zad a narovnala se. Seděla před obrazovkou monitoru počítače už mnoho hodin a bolest zad se ozývala čím dál více. A nebylo divu, čas běžel a její těhotenské bříško utěšeně rostlo.

 Od té doby co se vrátila zpět, uběhlo už více jak čtrnáct týdnů a do porodu ji tudíž chyběli dva měsíce. Břicho měla dle svých slov, ale jako balón. A nebylo divu, dle lékařů a mnoha vyšetření, které podstoupila, věděla, že čeká s Rastenem dvojčata. Chlapce a děvče.

 Ovšem radost z té noviny byla jen poloviční, když se o ni nemohla podělit s Rastenem. Moc dobře věděla, že by byl radostí bez sebe. Chybělo jí, jak ji neustále hladil bříško a jak byl hrdý a šťastný. Tak moc postrádala svého statného horala. Ale chyběl jí i Daniel. A ona jemu jistě také, však nebyl den od chvíle co se narodili, aby se alespoň na chvíli neviděli. Pouto dvojčat je k sobě táhlo a potřebovali se.

 Ovšem za celou tu dobu neztrácela naději, že se vrátí zpět. I když situace vypadala beznadějně, naděje přeci jen umírala poslední. Hodiny, dny, i týdny proseděla před počítačem, hledajíc v záznamech muzeí celého světa svůj náhrdelník. 

Procházela staré články, dokumenty. Provolala nespočet hodin, a stále nic. Dokonce ani její otec, coby uznávaný vědec, mající tedy přístup k tajným dokumentům a záznamům, neměl pramalý úspěch. Po náhrdelníku, jakoby se slehla zem. Jediná naděje na to, aby se mohla vrátit zpět totiž byla, že šperk najde. Musela věřit, že Daniel přišel na nějaký způsob, jak ho pro ni uchovat. Bylo totiž jisté, že když se ona sama vrátila bez něj, nikdo z té doby neměl možnost, se pro ni vrátit. 

„Ach tati," zašeptala Isabel smutně, protahujíc se před počítačem, „Jsem už z toho zoufalá. Mám strach, že ho nenajdu." Robert Morgan vzhlédl od papírů na stole a smutně si povzdechl. Nemohl svou jedinou dceru, tak vidět. Nešťastnou a zoufalou. A přitom pochopil, že muž, který na ni čekal v temné minulosti, byl opravdu výjimečný. Zřejmě jeho dceru opravdu nesmírně miloval a učinil ji šťastnou.

 „Neztrácej naději, holčičko," usmála se na dceru Laura, „Tak velká láska, nemůže zůstat nenaplněna. Věřím, že vesmír si najde cestu, jak vás dát dohromady."

 „Tvoje matka má pravdu," přidal se Robert, i když ne vždy, se svou ženou souhlasil. On byl vědec a její mnohdy bujné teorie, nešli mu na rozum. Ovšem sám musel přiznat, že byli pravdivé, „Neztrácej naději. Jen ten kdo věří, nakonec dosáhne cíle."

 „Ano, ale stejně..." popotáhla Isabel, snažíc se zadržet slzy, „Ty jsi vědec, tati. A přeci, když se na to podíváš z vědeckého hlediska, je to téměř neuvěřitelné. Cestování v čase a ohýbání minulosti..."

 „Isabel..., svůj čas vrátit nedokážeš. Nemůžeš se vrátit zpět do doby, kdy ti bylo třeba osmnáct..., můžeš se ale vrátit v čase ve tvém současném bytí." 

„Opravdu tomu věříš?" 

„Jistě, holčičko. Čas je totiž relativní. Je ohebný. Představ si třeba..., pouhá minuta. Jak nepatrný časový údaj představuje. A přesto...., polož svou dlaň na rozpálenou plotýnku, a ona minuta, bude se ti zdát nekonečná a zoufale dlouhá. Naproti tomu, jak krátká se ti bude zdát, když bys měla možnost jen onu jednu minutu strávit s někým, koho miluješ."