Isabel nad sebou uslyšela hlasy. Cítila se slabá a malátná a chvíli ležela bez hnutí. Ani otevřít oči neměla sílu, jak byla unavená. 

Nasála vzduch. Nikde necítila vůni levandule, kterou byl prosycen její pokoj, ale nějaký zápach kouře. Možná pečeného masa a koní. Vůbec to nechápala. Pak nad sebou uslyšela nějaké cizí hlasy. Na čele ucítila mokrý hadr. 

„Tak co jsi zač, děvče?" tichý, melodický a příjemný hlas, se ozval nad její hlavou, „Neměj strach. Tady ti nic nehrozí. Mí synové, to nedovolí." Isabel nahlas polkla a opatrně pootevřela oči. Setkala se modrýma očima krásné, zrzavé ženy, která se na ni mile usmívala. Zalapala po dechu. Kde to je? Že by zase nějaký Danielův vtípek? 

„Kde..., kde to jsem?" vydechla. 

„Na hradě Sword Castle, děvče." 

„Na hradě..." opakovala po ženě zmateně. Bylo to jisté. Daniel si prostě nikdy nedá pokoj, určitě v tom má prsty. „Ale..., jak jsem se zde ocitla?"

 „To bychom taky rádi věděli." Ozval se za jejími zády mužský hlas a Isabel vystřelila do sedu.

 Doširoka rozšířila oči, když spatřila, kde se nachází. Opravdu byla na hradě. Seděla na dlouhém, dřevěném stole, uprostřed nějakého velkého sálu. Zdi byli kamenné, jen někde potaženy tkanými koberci. V rohu místnosti stál velký kamenný, otevřený krb, ve kterém plápolal oheň, a i podlaha byla z vyleštěného kamene. Ohlédla se na muže za sebou. Byl velký a statný a díval se na ni zvláštně. Jakoby pochyboval o tom, že je normální. 

„Neboj se děvče." Zašeptala Amélie a Isabel se ohlédla po ženě, která se před chvíli nad ní skláněla, „Opravdu ti nic nehrozí."  Nevěděla proč, ale nějak té ženě věřila. Líbila se jí a cítila z ní něžnost a lásku. A přestože ji přišla křehká, cítila z ní sílu a energii.

 „Opravdu se nemusíš bát," řekla dívka, stojící vedle oné ženy. Byla její obraz, jen v mladším podání, „Mí bratři jsou sice hluční a vypadají neúprosně, ale srdce mají ze zlata. Věř mi."

 Isabel se podívala z jednoho na druhého, a chvíli se snažila vstřebat onu situaci. Snažila se zůstat nad věcí a klidná. Sice nevěděla, jak se zde ocitla, ale muselo pro to být nějaké racionální vysvětlení. A jediné, které se nabízelo, byl její bratr. Jako vždy.

 Už několikrát ji připravil podobné překvapení. Zamračila se, když ji došlo, co bylo obsahem jejich posledního rozhovoru. Ona mu řekla, že si přeje chlapa. Urostlého horala. No jistě, napadlo ji a bezděky se chytla za srdce. Bylo ji to jasné, Daniel s ní hrál hru, a toto budou nějací najatí herci. 

„To je určitě Danielova práce." Vydechla a všichni tři se na ni nechápavě podívali. 

„Neznáme, žádného Daniela." Usmála se starší žena soucitně.

 V tom zaslechla hlasité mužské hlasy a kroky. Otevřely se těžké dubové dveře a do místnosti vstoupili dva muži. Vytřeštila oči údivem. Nikdy neviděla takové hromotluky. Ti muži byli vážně velicí a mužní. 

Kde je proboha Daniel sebral? Však opravdu vypadali, jako nějací svalnatí horalové. Jako bojovníci ze středověku. Zamračila se, když ji došlo, že je to tak. Daniel si z ní zase vystřelil. Splnil jí přání..., svalnatý horal. Chodící muskulatura. 

Vztekle seskočila ze stolu ve chvíli, kdy se oba muži s údivem zastavili a zůstali na ni zírat, jak na zjevení.