O několik dní později, konečně vyklíčilo zrní v obou mísách. Rasten je kontroloval i několikrát denně, a Isabel si všimla, že už byl značně nervózní. Za to, když ječmen i pšenice vyklíčila, radostí zařval na celý hrad. 

Ihned to samozřejmě s radostí oznámil svým mužům. Zrovna na něj čekali na cvičišti, a když před ně předstoupil, a sdělil jim, že je jeho paní jistě v očekávání, provolávání slávy náčelníkovy, bylo slyšet až do hradu. 

Jenže od toho okamžiku, měla Isabel pocit, jakoby ji všichni hlídali. Dokonce podezřívala Rastena, že snad všechny své lidi pověřil tím, aby na ni dávali pozor. Když náhodou chtěla odnést vědro od studny, aby zalila zahrádku, hned se vedle ní objevil jeden z mužů, a odnesl to. Když zvedla ze země koš se zeleninou, hned ji ho někdo vytrhl. A tak to bylo se vším.

 Rastenův pohled cítila snad všude, kam se hnula. Dokonce i u stolu kontroloval, co jí a pije. Pivo měla zakázáno, a mohla jen trochu červeného vína, protože dle nich to posilovalo její krev, a vodu. A jíst musela hlavně maso, protože to dávalo sílu chlapci, kterého nosila pod srdcem.

 „Co když to ale bude děvče?" Zlobila Rastena Isabel. Jako vždy se na ni jen zamračil. O tom nechtěl vůbec slyšet. Byl si jist, že bude mít dědice.

„Bude to syn, má paní. Vím to. A proto musíš jíst hodně masa. Chlapec musí být silný a zdraví."

 „Jistě bude. Bude po tobě, můj pane..., ale..., co když to bude děvčátko?" Rasten se nadechl k zamítavé odpovědi, pak si ale jen povzdychl a přivinul si ji do náručí. 

„Samozřejmě ho budu milovat, má paní. Rád bych i děvčátko, tak krásné, jako jsi ty. Ale prvorozený..., bude chlapec," řekl tvrdohlavě, „A pak ještě několik chlapců. Alespoň pět."

Když Rasten večer vstoupil do pokoje a Isabel ležela na posteli, svlékl se a položil se vedle ní.

 „Vysvlečte se, má paní. Chci se dívat na vaši krásu." Zašeptal, a ještě než stačila cokoliv říci, umně z ní košilku stáhl.

 „Rastene...," zaprotestovala Isabel naoko. 

„Co pak?" zamrkal na ni a Isabel měla co dělat, aby se nerozesmála. Zdál se jí tak roztomilý. A byl tak krásný. Zabíral svou muskulaturou skoro celou postel, a bylo evidentní, na co má chuť. Zase. Její muž, byl opravdu hodně náruživý, jen co bylo pravda. 

„Nedokáži si poručit, má paní. Toužím po tobě. Mé kopí, má svou hlavu. Kdykoliv jsi vedle mě, hned se probudí." 

„Nebudu se ti líbit, až budu tlustá. Už nyní, se moje břicho trochu..."

 „Vždy se mi budeš líbit, má paní," pohladil její zvětšené bříško, „Jsi překrásná. A budeš ještě více, až bude tvé bříško patrnější. I kdyby bylo jako kolo od vozu, stejně budeš nádherná." 

„Ale když tak počítám, můžu být tak ve třetím měsíci, Rastene. A už nyní, se mi břicho zvětšuje..., budu jako balón." Zamračila se a Rasten se nahlas rozesmál. 

„Ach má paní," přitiskl si ji na prsa, „Jestli máš nějakou jistotu, tak je to ta, že má láska k tobě, nikdy nepohasne. Nikdy! I kdyby tvá krása pohasla, vždy tě budu milovat," políbil ji na temeno hlavy, „To se ale nikdy nestane. Budu se o tebe starat, jak nejlépe dovedu. To slibuji na svou čest!"