Isabel se vrátila do pokoje z oné místnosti, kam i král, chodil sám. Zde se jí říkalo výsernice. Ano, byl to opravdu příznačný název, ale tak malému výklenku, který se nacházel v každém patře hradu někde v rohu, ve středověku říkali. 

Byla v něm vlastně vytesaná záchodová mísa v kameni, a její obsah spadal hluboko do podhradí. Na její přání, jí alespoň Daniel obložil dřevem tak, aby byla pohodlnější. Samozřejmě se to setkalo s obdivem a všichni obyvatelé hradu, se museli přijít podívat. Pak samozřejmě muži na přání svých žen, museli jim takovou také opatřit.

 Isabel už po čas čekání na Rastena, musela už po třetí běžet čůrat. Přikládala to ale tomu, že zřejmě někde jen prostydla, i když v oněch parnech, ji to přišlo nemyslitelné. Otevřela dveře pokoje, a když vstoupila dovnitř, Rasten právě pochodoval místností sem a tam. 

Když vstoupila, zarazil se v pohybu. Založil si ruce na prsou a přehlédl ji od hlavy až k patě. Vypadal rozzlobeně a Isabel honem pátrala v paměti, zda něco neprovedla. Nebyla si ale ničeho vědoma.

 „Můj pane, stalo se něco?" Vydechla a vzhlédla k němu. Jeho oči planuly jako dva uhlíky, a opět se na ni mračil, jak nejlépe dovedl. 

„Ty mi řekni, má paní?!" zahromoval, „Kdy naposledy jsi krvácela?" Isabel vykulila oči. Vůbec nechápala, proč se ji na to najednou ptá.

 „No..., já..., však víte, můj pane..."

 „Ano, vím! Ale také vím, že žena krvácí každý měsíc! Doufám, že tě nenapadlo obejít mne a připravit mne o mou povinnost?!"

 „O..., o vaši povinnost?!" Zašeptala nechápavě. Stále ještě nepochopila směr jeho uvažování.

 „Jistě! Je to mužova povinnost, a já se jí nezříkám! A onu zkoušku vytrvalosti, vydržím jako každý jiný muž!" Hromoval nad ní tak, až se Isabel téměř přikrčila. Byl vážně hodně naštvaný.

 Pak ji to ale došlo. On si myslí, že ho obešla? Že nastaly její dny a neřekla mu to? To by přeci neudělala, sice se jí to moc nelíbilo, ale bylo jí jasné, že Rastena bude muset nechat u toho, že v její době takové zvyky jsou. Jeho hrdost by to neunesla, kdyby zjistil, že ho nechala v omylu. 

„Já vím, můj pane. Nechci tě o to připravit, ale já..., ještě jsem..., nekrvácela..." vydechla a udiveně vytřeštila oči. Jak dlouho to vlastně bylo? Polkla a zadívala se do jeho blankytně modrých očí.

 „Od té doby uplynuly téměř tři měsíce, má paní. V tuto dobu bys měla znovu krvácet..." Řekl již trochu klidněji. 

„Tři..., tři měsíce?!" přeskočil ji hlas rozčilením, „To..., to není..., možné..." ale došlo jí, že má pravdu, „Můj pane?" dostala ze sebe a zadívala se mu zpříma do očí. 

„Tedy nekrvácíš? Nechtěla jsi mne obejít?" Zašeptal už něžným hlasem a udělal krok směrem k ní, „To ale znamená..., že je možnost..." pohladil ji po tváři, „Že jsi v očekávání." Políbil ji a majetnicky si ji přivinul na svou hruď. 

„V..., v očekávání?" vydechla do jeho prsou, „Ach tak..." vykulila oči. Teprve nyní ji v plné míře všechno došlo. Ani si neuvědomila, že tři měsíce nedostala svou periodu. Byla tak šťastná a zaneprázdněná Rastenem, že na to úplně zapomněla. 

„Hned to zjistíme, má paní..." zašeptal něžně a políbil ji na temeno hlavy. Pak se vymanil z jejího obětí a vykročil ke dveřím. Rozrazil je a zavolal na služebnou. 

„Ihned mi přines dvě mísy. Jednu plnou ječmene a druhou pšenice." 

„Jistě, náčelníku. Paní Amélie je již připravila," zavýskala dívka rozrušeně, „Říkala, že vaše paní možná..." Uklonila se a odběhla.

 „Mísu ječmene a pšenice, můj pane? U nás jsou, lepší způsoby, jak zjistit, zda je žena v očekávání, já..."

 „Ani nápad! Už žádný ďáblův nástroj, má paní!" Řekl přísně a Isabel se s obavami dívala, na služebnictvo, které vzápětí vstoupilo dovnitř a mísy položilo na zem.

Moc dobře věděla, co to znamená, však studovala historii. Ve středověku bylo několik způsobů, kterým zjišťovali, zda je žena těhotná. A jeden z nich, byl tento. A dle historických pramenů, byl opravdu celkem spolehlivý. Připravily se dvě mísy. Jedna s ječmenem a jedna, ve které byla pšenice. Dívka se do každé vyčůrala, a když obilí do několika dní vyklíčilo, byla žena těhotná. Pšenice znamenala děvčátko, a ječmen chlapce.