„Jenom proto, že svou ženu miluju, a že vidím, že je to pro ni ulehčení, jinak bych ji ten ďáblův nástroj nedovolil." Zahudroval jeden z mužů nad pohárem piva. Bylo již po večeři a muži zůstali sedět a rokovat nad svými poháry, jako obvykle. Ženy už na ně čekali na loži a v sále zůstalo několik mužů, včetně Amélie, která jako jediná, coby hradní paní, mohla zůstat. Rasten seděl v čele stolu a jen naslouchal jejich mudrování.

 „Máš pravdu, brachu," přidal si další, „Je to týrání mužů. Také mne moje žena umluvila, aby mohla onen nástroj používat, a já svolil, ale vydržet pak čekat i pět dní? To je trýzeň!" 

„Je to zřejmě proto, aby mužovo semeno po tu dobu nabylo vlivem jeho vzrušení na síle, aby počal syna..., jinak si nedovedu představit, proč by se muži tak sami trýznili." Hudrovali jeden přes druhého na onu věc, kterou náčelníkova paní, naučila ženy po čas jejich dní používat.

 Onu věc, ji Rasten totiž používat opravdu dovolil, když sám poznal, že je to pro ni ulehčení oproti zdejším způsobům. Jistě bylo lepší použít ten ďáblův nástroj, jak tomu říkali muži, než aby ženy sušily mech a stříhaly plátna. Jednalo se ale jen o ženy blízké Rastenovým mužům a pobývající přímo na hradě. Nesmělo se to roznést dál za hradby a muselo se o tom mlčet. 

A jak to samozřejmě bývalo, když se o něčem nesmělo hovořit, vznikaly spekulace a všichni si utvořili závěr stejný, jako tehdy Rasten. Ďáblův nástroj měl muže udržet v neustálém vzrušení a podrobit ho zkoušce vytrvalosti. Časem se k tomu přidala i další zvěst, že nahromaděné semeno kumulující se vlivem vzrušení v mužových varlatech, zaručuje narození syna. A jelikož ve středověku měl každý muž zplodit alespoň jednoho syna, coby dědice, podvolili se onomu nástroji a i tomu, že ho své ženě museli v první den jejího krvácení nasadit.

 „I ty budeš mít syna, náčelníku," obrátili muži pozornost k němu, „Tvé semeno vlivem vzrušení, které jsi musel podstoupit, zesílilo." 

„Jistěže to bude syn," přikývl Rasten spokojeně, „O tom nepochybuji." 

„Také si myslím," ozval se Améliin hlas od okna, kde cosi vyšívala, „A bude to brzy, Rastene. Berta mne ubezpečila, že si je jistá, že je Isabel v očekávání. A já ji věřím, však má už tolik vnoučat..." řekla zasněně a Rasten na ni udiveně pohlédl. 

„Co povídáš, matko?" vykulil Rasten oči a zalapal po dechu. Pak zapátral v paměti. Vůbec si vlastně nepamatoval, že by od té doby, kdy ji ďáblův nástroj vložil do lůna, to udělal znovu. Přeci ženy krvácí každý měsíc, honilo se mu hlavou a mračil se čím, dál tím více. A kdyby ho obešla a nasadila si ho sama, to by jistě nepřehlédl. Však nebylo dne, kdy by se spolu nemilovali. 

„Za měsíc je tvoje svatba, náčelníku," pronesl Vernon, „Tedy budeš moci i sdělit svému lidu novinu, že čekáš dědice." 

Rasten sevřel v dlani pohár piva tak silně, že ho málem rozmáčkl. Že by ho oklamala? Že by mu nevěřila, že je schopen onu zkoušku vytrvalosti opět vydržet a ďáblův nástroj si vzala sama? Nebo že by měla jeho matka pravdu, a byla v očekávání? Obrátil do sebe obsah poháru, pak vyskočil na nohy a vyběhl z místnosti, jako když do něj střelí.