Rasten přenesl Isabel kousek dál a položil ji do měkkého mechu na kraji potoka. Zalehl ji svým tělem tak, že se vzepřel na pažích, aby ji neudusil svou vahou a zadíval se jí do očí.

 „Odpouštím ti, má paní," zašeptal, dívaje se jí do tváře, „což ovšem neznamená, že bych se na tebe přestal zlobit. Trvám na tvé poslušnosti ke mně. Žena musí poslouchat muže, protože je za ni zodpovědný. A já jsem zodpovědný, i za svůj lid. Jsem náčelník klanu a musím být obezřetný."

 „Já vím, můj pane. Nedělám to naschvál. Sama však netuším, jak se ty věci vždy..."

 „Musíte dát tedy s Danielem hlavy dohromady a přijít na to. Je to důležité, protože to představuje nebezpečí pro celý klan. Ne, jen pro tebe a Daniela." Zamračil se na ni, a když Isabel poslušně přikývla, sklonil se k jejím ústům a políbil ji.

 „Má omluva tedy se ti líbila?" Zamrkala Isabel, když se po chvíli oddálil od jejích úst.

 „Ano," řekl upřímně, „A došel jsem k závěru, že je o mnoho příjemnější, než ti nařezat. Dovoluji ti tedy, této omluvy používat i pro příště," pak se ale zase zamračil, „Tím ovšem nemyslím, že bys k tomu měla zavdávat příčinu. Na tvé poslušnosti trvám!"

 „Budu poslušná, slibuji. Ale kdyby se to někdy zase nějak..., zvrtlo..., můžeš klidně přistoupit i k vašemu trestu. Nevěřím, že bys mi nějak ublížil, Rastene." Zašeptala a podívala se do jeho varovného pohledu. Ležela jako v kleštích, zcela zajata tímto statným horalem, ale přesto se neobávala, že by ji svým mohutným tělem zalehl. Nikdy by neudělal nic, co by jí ublížilo. Nikdy, tím si byla jistá. A proto věděla, že i trest v podobě výprasku, byl by snad větším trestem spíše pro něj, než pro ni. 

„Nemůžu tě ztrestat dle našich zvyků..., jsem moc silný, má paní. A ty tak křehká a zranitelná. Dvě tvé dlaně, jsou menší než jedna má. Jedna moje rána, a skolím statného muže..." horlivě zatřásl hlavou k odporu, „Ne...,i pro příště si žádám stejné omluvy, jako dnes." Řekl to sice tak vážně, a jistě pod tím v tu chvíli nehledal výhodu pro sebe, ale Isabel stejně měla co dělat, aby se na její tváři neobjevil úsměv.

 Místo toho vztáhla ruce a chytla do dlaní jeho tvář a pak ho políbila. Nenechal se dlouho pobízet. Ihned, jako na povel ji začal líbat s takovou náruživostí a touhou, že se celá rozklepala. Sáhl dolů mezi jejich těla a vykasal její suknici i svůj kilt. Pak do ní jedním mocným trhnutím pánve vstoupil. 

„Tak mocnou touhu jsem ještě nikdy nepocítil, má paní," vzdychal mezi jednotlivými přírazy, „Miluji tě, a jsem ti bezezbytku oddán. Patřím ti celý..., mé tělo, i má duše." Vydechl a jeho pohyby stávali se čím dál více zoufalejší. Zuřivě přirážel do jejího těla tak dlouho, dokud se okolím neozval mohutný výkřik orgasmu, obou dvou.

 „Jako já tobě, můj pane. Miluji tě tolik, že to nedokáži vypovědět. Však není dostatečný důkaz už to, že jsem si tě našla až zde, ve středověku?"