Náhle Rasten vstal a rázným krokem vyrazil k tančící Isabel. Bez jediného slova ji popadl a přehodil si ji přes rameno. Všichni ihned zpozorněli. Ne, že by to co udělal, bylo něčím zvláštní, ale byl to náčelník. A všechno, co se týkalo jeho, jeho lid zajímal. 

U ostatních mužů si nikdo ani nevšiml, když svou ženu přehodili přes rameno a odnesli si ji, za to u náčelníka, byl každý hned v pozoru. Ženy a dívky se rozplývali něhou nad statným náčelníkem a muži svého náčelníka blahořečili za to, že jim dá dědice a válečníka. 

Isabel vypískla, ale jen leknutím, a snad i proto, že to byla jakási ženina povinnost, dát najevo svou podřízenost. Rasten ale nezamířil po schodech do svého pokoje, ale vyrazil dveřmi ven z hradu, do zahrad. 

„Obtěžkej svou paní, náčelníku!" Ozývalo se za nimi ze všech stran, ale Rastena to zřejmě vůbec nevyvedlo z míry.

 Byla již tma, ale zamířil směrem k potoku, kde se nacházeli jejich lázně. Postavil Isabel pod vzrostlý dub a přísně na ni pohleděl. Isabel polkla a chvíli zaváhala. Najednou nevěděla, jak se zachovat. Ale pochopila, že Rasten konečně podlehl svým pudům. Spokojeně se usmála pod vousy, když ji došlo, že ho její svádění zřejmě nenechalo chladným. Podařilo se jí, o co se pokoušela a nechtěla to nyní pokazit.

 „Můj pane?" Vydechla a vzhlédla k němu nahoru. Její statný horal se nad ni tyčil jako socha nějakého boha. Tak byl krásný, neubránila se povzdechu. „Je..., ještě se na mě zlobíte?"

 „Jistě že, ano!" zamračil se, „Nezměnilo se nic, od té chvíle! Měl bych tě ztrestat, má paní. Žena musí svého muže poslouchat na slovo!"

 „Já..., vím, můj pane. Jak mohu tedy odčinit svou neposlušnost?" Vztáhla k němu ruku a jemně se dotkla jeho nahé hrudi. Téměř ihned zprudka vydechl, a neuniklo ji, jak se jeho kilt vzdul. A to se ho jen dotkla, napadlo ji. Její horal po ní toužil tak, že sotva popadal dech. Ale evidentně se stále své touze bránil.

 „Je to na tobě, má paní," dostal ze sebe ztěžka, „dávám ti možnost, si mne udobřit." Oči mu zajiskřily, když na ni pohlédl, a Isabel konečně pochopila, o co mu jde. Však sama mu namluvila, že v její době se ženy mužům omlouvají tak, že ho uspokojí ústy.

 Dívala se na něj, a přišel ji najednou tak bezbranný a zranitelný. Evidentně po ni toužil tak moc, že si řekl, že spojí příjemné s užitečným. Muži v její době by svou ženu vulgárnímu slovy ponoukli k takovému činu, to ale nebyla nátura zdejších mužů. Byly k ženám naprosto slušní a oddaní. Vážili si jich a opečovávali je, jak nejsvětější svátost. A to, že žena muži činí něco takového, brali jako dar z nebes. Každá žena toto nečinila, a některé ženy to braly za ohavné a nechutné. Leč mužům se to líbilo. A jistě i Rastenovy. 

„Dáváš mi možnost si tě udobřit?" zamrkala a přejela prsty po jeho vypracovaném břiše, „Můžu tedy to opět učinit tak, jak se to dělá u nás?" Zašeptala a všimla si, jak se Rasten zhluboka nadechl. 

„Ano, má paní..., máš mé svolení..." Dostal ze sebe ztěžka a zpříma se jí podíval do očí.