Rasten popíjel pivo a klidně sledoval své lidi, jak se baví. Několik mužů už své ženy popadlo a přehodili si je přes rameno, aby si je odnesli do svého lože, nebo jen tak někam ven do soukromí, uspokojit své potřeby. 

I Daniel měl své potřeby, a nejraději by Miuru popadl a odnesl pryč, ale přeci jen, nechtěl náčelníka moc provokovat. I když si byl jist, že o nich věděl, ale jeho nálada v posledních dnech rovnala se bodu mrazu, tak by zbytečně dráždil hada bosou nohou.

Musel si ale přiznat, že se mu zvyky zdejší doby líbili čím dál více. Tito lidé prostě byli přirození. Na nic si nehráli a za své potřeby se nestyděli. A potřeba milování a mužova uspokojení, byla zde brána něco jako potřeba jíst a pít. Tedy se nikdo nepozastavoval nad tím, když v muži vzplál žár a jeho kopí se probudilo. Žádný muž se za to, že tento jev byl zcela patrný, nestyděl, naopak, značilo to o jeho mužství. A tak ani to, že se muž najednou zvedl, popadl svou ženu a odnášel ji za zjevným účelem pryč, bylo úplně normální. Ne, jako v jeho době, kde se každý druhý zdál být puritánem a něco takového by hned odsoudili, a to se Danielovy líbilo. 

„Jak řešíte ve vaší době neposlušnost vašich žen?" Řekl Rasten klidně k Danielovi, stále sledujíc Isabel. Čelisti měl pevně sevřené a celé tělo měl jak v jednom ohni. Tančila hříšně a její kyprá ňadra a boky, byli jako magnet pro jeho oči. Evidentně ho sváděla, tím si byl jist. Nakrucovala se tak, aby ho co nejvíce rozpálila. Mrkala na něj, kroužila boky a natřásla ňadry, a jemu bylo jasné, že ho chce vyprovokovat.

 A nejvíce ho štvalo, že se jí to dařilo. Bylo to totiž o hodně těžší, než naposledy. Nyní již znal sladkost jejího těla a krásu jejich milování, a toužil po ní ještě více. Zvláště, když si ji každý večer přivinul do náručí. Kolikrát si již říkal, že ji raději ztrestá, sic jeho kopí vybuchne touhou, ale nakonec to neudělal. Když ji ale nyní tak sledoval a měl pocit, že mu jeho kopí vybuchne v rozkroku, pochopil, že musí něco udělat, sic by přišel o rozum, tím si byl jist. Další večer by nevydržel ji jen svírat v náručí a nemilovat se s ní. 

 „V naší době?" povytáhl Daniel obočí. Pochopil, o co náčelníkovy jde, „Ztrestej svou ženu tak, jak je zde zvykem, Rastene. Nevěřím, že bys ji tím nějak ohrozil," zakřenil se, „nebo jí dovol, aby se omluvila sama." 

„Tedy chceš říci, že se ženy u vás opravdu omlouvají svým mužům tak, že je uspokojí svými ústy?!" Povytáhl Rasten obočí překvapeně.

 „No..., jistě!" vydechl Daniel po chvíli. Došlo mu lehce, že mu to Isabel namluvila, „Jen ji to musíš dovolit, náčelníku. A myslím, že je načase...,Vernon má pravdu, není zdravé zadržovat své touhy." 

Rasten se zamračil, ale neřekl nic. Jen znovu pohlédl na Isabel, která se nedaleko vlnila do rytmu hudby. Když se mu pak provokativně zadívala do očí a zavlnila poprsím, chytil se pevně opěradel svého křesla. Možná by ji to mohl dovolit. Možná by ji měl dokonce vyčinit, a byl by klid. Sama mu přeci říkala, že se tak ženy u nich mužům omlouvají, tak ji tedy nechá.

Jistě! Dovolí jí, aby se mu omluvila. Dovolí ji, aby si svého muže mohla udobřit. A udělá to hned, sic jeho kopí samovolně vybuchne.